„Po půlce se srpen už nepředá“
Aby tady o slavících nebylo jednotvárně, vymyslel jsem mladičkou pranostiku. Není divu. Chytání půjde jen do jednotek, už šlo.
Zase ale konečně jdou slavíci tmaví a to je téma, které potřebuji číst. Nevím o nich tolik.
Slavíci jsou pro mne o stupeň úžasnější, než byli včera. Je zážitkem je smět pozorovat v situacích, které klade život. Slavičí háj je k tomu v čase vrcholícího léta ideální. Ptáci v něm zlákáním přerušují migraci, zdá se ovšem, že jenom na pár hodin. Pak pokračují. V porostech bochníků vrb se lze ukrýt a být opravdu tváří v tvář dlouhonohým pěvcům. Otázky se k člověku hrnou jak kapky přívaláku. Otázky ovšem libé.
Bažantí slepice není žádná „slepice“. Je to máma ostrá jaksepatří. To mi předvedla, když ráno k síti vzala omladinu. Bez mála jsem ji držel na hřbetě. A přitom si myslím, že nejde o „ňákého prokřížence“. Má peří obvyklé, instinkty vyvinuté. Hnízdila v travinách, vím to. A potomstva má zatím skupinu. Je pozoruhodné, jak se dokáží (rozlétání) po chvíli najít a vypařit. Měl jsem strach o sítě, přeletovala jako postřelená. Ve finále jsem vítal, že se sebrali a šli.
Voní louky. Ale jinak, ne kytkami. I když těmi taky. Voní praženou zemí pod nimi. A rozšlapanými bylinami v chytacích ochozech. Paří se po vodě, co do nich vtekla. A jak jsem už řekl – příznačně voní. Mám tyhle momenty rád.
V nocí svítí o kus dál Humprecht. Báječný maják a milý společník. Po čáře není tak daleko, i když trošičku je.
Z parku mizí ptáci. Oni to nestaví člověku před oči, ale já vím, že mizí. Karty kontrolních zástihů po dálkách v odstupu času o tom vyprávějí. Takže, já už v čase, kdy dopínám kroužek, to na ně vím. Je to jak vonné tyčinky pro tónování vzduchu. Je to ale zároveň i chuť pelyňku, co právě dokvétá u jezírka. Slavičí rok od nás odlétá a kleště zreznou.
Je to tu zvláštní čtení, pořád na jedno téma. Nechodí lidí/čtenářů stovky, jak znají jinde, nemůže tak být. Je to ale web slavíků, kteří uvádět potřebují. A tak to pro ně dělám. Za to, že jsou.
