Tak je to pomalu za námi! Svíčky na svícnu dohořely, stromek už tolik nevoní lesem. Den se zvolna natahuje, PFka vyvěšena, starý rok končí.
Jaký byl se slavíky? Pokusím se v posledním vstupu vyjevit.
Po zimě v předjaří hnízdišť moc nepomřelo. Slavíci přiletěli znovu početně. Hnízdění vyšlo, u některých až na pokus druhý, ale vyšlo. Slavíci na to mají pobytovou rezervu. Některá mláďata jsme v hnízdě dokumentovali a jedno takové se připomenulo dokonce na odletu. Není to báječné? Náš ptačí park výrazně poskočil v růstu, konečně! Přibylo zvířecí koupaliště i napajedlo. Změnila se hlavní chytací ulice (posunula do špice parku, sektoru 1). Učinil jsem několik důležitých poznatků – „postrčných“. Viděli jsme slavíky během letního stmívání odlétat, za posledních hecovných výkřiků. Přišla dvě hlášení z Francie a báječné výsledky z tuzemska. Okroužkován byl nejvyšší počet jedinců vůbec. Chyceno potěšitelně slavíků tmavých, i nějaký ten modrák. Posílil jsem chytací techniku o nové tyče, sítě, reproduktory i zdroje. Užil pěkných momentů soukromých i ve spolupráci. Spolupodílel se na další naučné stezce krajinou dětství. Udržel dopisování do zpravodajů (ještě mne to baví). Žiju šancí na nové objevy. O kousek znovu přiblížil jsem sebe přírodě. Tajemnosti.
Jak ono to bylo za léta se zmíněným slavičím odlétáním?
Jednadvacátý srpen v Česku duní spíš tanky, kdo by řekl, že staneme tváří v tvář i výkřikům ptačího rozloučení. Říčka se leskne po hřbetě jak činčila z dobrého chovu, hvězdy vykasaly nohavice. V rámci sériového nočního odchytu je vše na pozicích, vypínač procitne po půlnoci. Pár metrů s proudem je soutok. Drobný, takový venkovský. Ale čistý. Hvězdy by strouze vyhubovaly, kdyby chtěla být šmudlou. Souběžně vzadu na kaluži líčí se na bahňáky, přiletí, není sporu. Polní laguna už k nebi magnetizuje.
Ze dne je solidně nachytáno, uvidí se, co noc a zejména ráno. Jde čas tmavých slavíků. Letí, aby proletěli. Hvězdy už zkusmo zabrodily, když z pralesoviny přítoku se ozvalo zahvízdnutí. Slavičí, co chytač pozná i v stavu nejvyšší opilosti. A ještě jednou, jako by pták kohosi volal. O tomto čase se všude normálně spí, ale od léta odlétání ptákům schéma proměňuje. Jsou nervní a vzhlíží k obloze. To už se v reakci za vodou v kukuřici ozvala odpověď a člověk žasne. O něm jsme doteď nevěděli! Už ale pro šero vidět moc není, jen vlhy naklouzaly do vrby více po paměti. A pak je ticho, letím pro krabičku s přehráváním. Rychle místa obejít a kontaktním hlasem zkusit, zda vyvolá ticho nové. Nulovou reakci potřebujeme, aby byl pokus platný. A ještě znovu po chviličce, teď už by snad šlo i plácnout si dlaněmi po americku. Je to doma! Nikdy jsem netušil, že čerstvé zažiju, slavíci právě odletěli! Slídím v těch místech ještě, zda nechytnu tichounké zavrčení. Ne, místa jsou prázdná a nejmíň dvojice slavíků kdesi už pod hvězdami. Řeka se za lidského nadšení zdá ještě krásnější, ač to už není možné. Je teplo, den vydoutnává v příbřeží maličko od hranic. Spát nejdu, víčka bych musel zašít, jak letní noc provokuje. Přemýšlím, kam jsem došel. Nikdy by mne podobné nenapadlo. Že dá se dokázat být peří těsněji a chvílemi dokonce takto na poslech. Naposled.
Za to vám, slavíci, prodlužuji platnost zdejší stránky. Za to vám půjdu naproti, až pobyt v Africe odpískáte. Až černý světadíl dočká se výkřiků před cestou. Návratem domů. Jak jsem směl uslyšet nad podzimem já. Zas půjdu před vaše keře napouštět hlavu radostí, dojímáním.
Za všechno děkuji všem.
