Do sítě jsem chytal už mnohde. Na hromadě hnoje bílé konipasy hned po příletu. Na ledě v rákosí rybníka Zrcadlo sýkořice. Na hroudě soli od zimy u silnice letní stehlíky a v jarním povětří na blátě vypuštěného Brodku konipasy luční. Slavíky bláznivě uprostřed louky na nočním odletu do zimovišť. Každé z těch chytání bylo náročné, ovšem tentokrát jsem si laťku postavil pořádně vysoko. Kvůli kosům v zahradě. Připravil jsem si ulici v koruně třešně na střeše a kotvil klempířskými kleštěmi do atiky. Na kontroly se stoupá po žebříku, pohodlnější je to z okna koupelny. Německá „Zetka“ je hrubší a víc vidět, ale zas odolává líp větvím a kosové z poctivých kapes tak snadno nevyskakují.
Čtyři chycení je zlomek z té hordy nájezdníků, ale jde mi současně o hlučné divadlo, aby se ostatní odradili.
Je to vlastně takové zvláštní líčení, kde – čím míň se v průběhu bude ptáků chytat, promítne se do radosti. Tedy, vše tak nějak úplně obráceně.
Třešně začínají zrát a mezi zahradami dnes více okrasnými provokují, jak v Troškově komedii nalíčená dvacka. V případě špačků spoléhám na trávníky, kde sdružené rodinné klany dosud prohánějí horlivě kobylky a třešní si zatím nevšimli. Pár jich seberou domácí vrabci, tady jde ovšem o troškaření. Chytil se i místní šedý lejsek, ale přísahal, že o třešně mu nejde. Po kroužku dostal však každý. Je zajímavé, i když se zlodějina snížila na polovic, staří kosové chodí dál. Síti se umí vyhnout.
Nezvyklé je ono chytání ve výšce a bylo by na příplatek za obtížnost, pro mne je odměnou sedět na větvi a červenajícím se průhledem doprovázet očima rorýse, jiřičky i vlaštovky pod oblaky. Je teplo, a jim se daří.
