Ano, tak to mají slavíci z boleslavské periferie u výpadovky na Jičín. Letí sem z Afriky zažít unikum!
Nad korunami keřů řve pražská dálnice, a jak mi prozradil tamní poflaka, stejný kravál dělá i v noci. Změnilo se to, dva roky jsem tu pořádně nechytal a teď to nemůžu ustát. Ten hukot je strašidelný. A do toho slavíci! Je jich tu nejvíc, co kdy bylo, i na tomto vědeckém pohledu se shoduji s tím „Stínem viaduktu“. Dlouho nečeká – znám, jak to mají – a vypráví obhajovací verzi, proč tu je a co dělá, i když „dělá“ – je termín nejspíš už za hranicí vnímání. Alespoň má přehled o slavících. S polským druhem, který za průhledem přemostění vaří guláš, jsou o místě v obraze. Jde se mnou k síti a sleduje, jak se kroužkuje. Musím ho ale opustit, podobná setkání musí být vždycky co nejkratší. Mají podobní ultravysokou přilnavost.
Kravál od provozu hlavně nahoře – ale i dole na kruháči, je obrovský, neslýchaný. Přeskakuji vysypanou pokladničku, musím dát pozor na jehly mnohde, abych je při kladení sklopky netrefil motyčkou, hlavu pěchuje přemýšlení o tomto obraze. Super-bohaté město se bezostyšně dál a dál zahryzává do kvalitní nivy poříčí, zpod nohou vzlétá dvojice koroptví. Už to začíná! Příměstský zookoutek vytahuje svá esa! Zajíce musím rozplašit, aby mi nezcuchali síť, srnčí pobytové stopy jsou na každém třetím kroku. Lidské na čtvrtém. Myslím na informátora jak říkal, že tady je nejvíc skvělých kartónů na paletě – ano, papír zahřeje dokonale. A nejen papír, odér z lihovin s jejich obaly je všudypřítomný. Prazvláštní svět lidí, kteří by styl svůj rozhodně neměnili. Poptávka po práci s přemlouváním, visí tu na každém kandelábru. Však ona figura hned o tom vypráví – jak by se dalo… Mluví pak o důchodu souputníka, o jeho výši i o pohodě.
Děkuji slavíkům i za tuto příležitost, jinak bych sem nikdy nevlezl, jako sem nechodí nikdo. Ten svět je neskutečný! Mám ale problém, který nebýval. Nepůjde přejít pod mostem na druhou stranu s tyčemi a sítí. Provoz je nepřetržitý. Lezu paradoxně nahoru na dálnici a za svodidlem v pohodě překonávám barevnou řvoucí dvojnit. Schytávám i tady co jde a nesu k autu na parkoviště, pár metrů odtud. Ještě sem ptáky budu muset zanést, aby nepřelétali silnici nerozkoukaní.
A druhý malér na světě – slavík zpívá hned u auta vedle supermarketu, v kultivaru pámelníku. Tady nepůjde jinak, než sklopkou. Cestičkou vyšlapanou od těch, co by už jinam nedoběhli, vlézám opatrně za keř. Kopu a líčím. Když pak jdu na kontrolu a nad chyceným ryšavkou se zdržuji pár minut, setkávám situaci z gruntu nepříjemnou. Řidič dodávky zkasaně rozkročený na líci keře a oba to zříme v poslední chvíli. Já v ruce slavíka a síťovou sklopku, kývám – jako, že „dobrý“ – a padám k autu.
Rozhlas nad hlavou poptává k tvrdému alkoholu zodpovědnou osobu, a pak ji volá k pokladně. V boji o prémie. Ne, tady dneska už končím! Tohle je káva silná fakt sakramentsky! Nekončím ale docela, protože o kus dál totiž zpívají další…
