Zaměřeno na slavíky

Pole nad pohaslou motýlí loukou se leskne vodou z oblohy a hluboce zpřevracená zem kryje možný náš posun vědomostní. Ano, až oschne, třeba se posuneme v poznání zas trochu blíž. V každé hroudě této republiky si myslím, že objev leckterý vyčkává. My se totiž moc nekoukáme a scházíme tím.

Jdu pro fotku, co už tu byla. Připnu ji znovu, protože je z těch míst taky a tajemná tomu, kdo na tajemství věří.

Co má ten šutr všechno za sebou!? Od utváření mřížky, přes život v krystalu, až po cestu plnou omílání. Z hor k nám dolů. Usazení se v sedimentech štěrkové lavice pradávné Jizery, odchod řeky jinam, terasy překrytí humusem – a pak ty lidi okolo vrtání šutrů na práci i k boji. Pak širé lány nejsvětlejších zítřků, předtím ještě Pavlův dědeček s fajfkou jak říká u kafe z hrnku: „Tohle pole je naše nejlepší!“. Vidím ho sedět někde tam, co rozhled je po place, dnes po slavičím. Ten by koukal, co jsme z toho segmentu současně vyvedli – a že to nemáme na obživu. Možná bychom i dostali hubováno. No, to tedy dostali!

My jsme tu ale šťastni. Kluci z party – jeden nad stromy jako zahradník, druhý při relaxu s rodinou, když léto sejde z Rachval sem mezi jabloně. Do ledničky.

Budu-li dávat pozor, ještě objevy nastřádám. Je jasné. Chce to jen čas, po kapsách euforii a výdrž. Dobře, ještě tedy kus štěstí. Víc už ale fakt člověk nepotřebuje.

Myslel jsem před chvílí na slavíky. Oni se snaží držet i zimoviště dole po Africe. Ti, co už tam byli – samozřejmě. Tady drží hnízdiště a dost často i místo narození, to mohu doložit snáz. Není to všechno úchvatné? Musí se odtud zvednout a vypadnout pryč. Kvůli životům, aby udrželi. A protože tady sledujeme oba ty hnědé – považte – ten tmavší a vzácnější letí Afrikou ještě o mnoho dál. Jak to tak přijde? To vše v těch nejzelenějších deskách schraňuje ornitologie. Ona z toho už dávno ví mnohé. A my, její dělníci, co dřinu máme v erbu. Táhneme každý po kárce cestami času, šťastni, že kola v dlážděních ještě poskakují. Že v lajnách trávníků točí se též. Že paprsky ke gnómu arbitrů slunečních ještě probleskují. Každého z nás, jdoucích..

SEMPACH N *55070 La Rogivue 1K 3.9.2014 / 13.5.2017 Starý Kolín 731 km – retrap, jako M,+2K

Tak tedy ještě jednou do podobné oblasti za slavíkem, tentokrát zapsaným v čase kroužkování jako 1K, znovu pták na odletu. Je radost číst na obou stranách záznamu, že slavík byl poté puštěn.

Znovu jsme na západním okraji hor v oblasti ledovcových jezer, ta – nejen, že jsou shora opravdu vidět, ale lákavé jsou i „doprovodné efekty“ těchto útvarů. Což předznamenává hojnost potravy, komfort ubytování.

U Ženevského jezera mám přátele, až si jeden říká, jaké tam musí být večerní posezení na konci srpna. Jezero je hraničním mezi Švýcarskem a Francií, míří k němu čtyři mocné řeky a odtéká mohutná Rhona.

Tento slavík byl kontrolním odchytem přečten u Starého Kolína, v místech, která jsme měli možnost navštívit a kroužkovat tam. Zážitek stavím za dobu specializace mezi největší. Lukášovi opakovaně děkuji a znovu k výsledku gratuluji. Rád jsem jej k jiným vyvěsil.

Dlužno ještě dodat, že autory zdejších kroužkování na závěr vykáži zeširoka, aby to bylo spravedlivé. Příště uvedu výsledek, který byl donedávna za hranicí představ lidí s kleštěmi na hliník. A Standovi pro jeho skromnost jej přeji, přestože příběh dobře pro slavíka nedopadl. Rozkrývá k nám však mnohé.

SEMPACH N *48055 Col de Jaman ,+1K 21.8.2009 / 1.5.2014 Horka nad Moravou 839 km – retrap, jako M,+2K.

Pozoruhodností na tomto hlášení je hned několik. Jednak – další pták, který vletěl do hor ve Švýcarsku (až by mne svádělo říct, že byl mladý). Do odchytového sedla maličko stranou. Pak je pozoruhodné typové označení (totožné s naším) a pak je zajímavý čas mezi kontakty. Samosebou, že mladý být nemusel, i když se někteří tohoroční značně obtížně určují v letním peří. Slavík je z Moravy, je možné, že přeci jen někteří spíše uhnou dřív. Zlákají je řeky, tvořící ostrými límci „náhonce“.

Datum kroužkování typické pro průlet kopci, začátek III. srpnové dekády. Datum kontroly? Pro starého slavíka s nejvyšší pravděpodobností již hnízdní.

A přeci obě švýcarská sedla leží v západní části hor, tedy inklinují k hlavnímu proudu.

Slavíci jsou pryč už hezkou chvíli, objevy z bádání sem dávat nemohu, zpětná hlášení musí mít pauzy – co dál?

Šlo by donekonečna propojovat různé úvahy a pracovat s tím v éteru k lidem.

Už orají nad motýlí loukou, těším se až naprší a uschne. Hledání bude s ohromnou motivací, musí se najít ještě další pravěk. A našim pěti dětem nachystám hru na ty časy.

Už je článek odeslán, půjde před lidi. Unikátností jsem spíše šetřil, ona se prosadí sama. Ale přeci – jde v podstatě o čtvrtou nádhernou věc pro Slavičí háj. Co ještě tak může přijít? Snad, že bych potkal toho otloukače v časovém střihu. No, nevím. Oni prý uměli těmi nástroji i solidně prorážet hlavy, když bylo potřeba majetek ochránit. Možná je lépe, že jsme těch sedm tisíc let od sebe vzdáleni.

Ale, podívejte. Pro časopis jsem využil sekeromlat z naší zahrady v Kněžmostě a vývrtek ze Slavičáku. Kdo nemáte představu, tady se podívejte. Vrtáky byly duté, samozřejmě. Ten kněžmostský sekeromlat jim praskl při vyťuknutí středu. To se stávalo.

Buď jsem už ze vztahu s domácí krajinou zmagořený, nebo opravdu mnohé dostávám do oka. Já totiž, když pod kopec teď přicházím, fakt – že to tam vidím! Jak to, že to do dneska nikoho nenapadlo? Nebo mám „velké oči“. Nedaleko močály od Klenice a Trnického potoka, naproti nad Červenským rybníkem archeo-lokalita prokázaná, a dva kilometry naproti? Je to vůbec možné? Už jsem párkrát na temeni kopce byl a napadaly mne věci všemožné. Na dobu kamennou jsem si ale nevzpomněl, tak vysoko myšlenky nenosím. A ono to je, hned tady pod botami. Krajina – jasně – vypadala jinak. Ale potřeba říct, že příznivěji. Byla k lidem srozumitelná, zastavili se a sedli. Rachvalské hvozdy sahaly nejspíš až sem k bubnu, kůlů na dlouhá stavení bylo tedy dost. No a ten kamenář? Nestačil na horní Jizeru běhat pro horninu, kvůli rozběhlé nadpoptávce.

Patnácté hlášení.

OZZANO LS 27978 Verbania – Fondotoce ,+1K, 14.4.2013 / 21.7.2013 Stará Studénka u Bakova nad Jizerou, M,+1K (pelichající), 695 km, se vztahuje k mému výsledku specializování se. K záchytu bylo již napsáno dost, co je ovšem fakt, že jde o první záznam pro slavíka obecného s kroužkem italské centrály (dříve BOLOGNA). Dalším momentem je podezření, zda nemohl slavík při návratu doputovat do Pádské nížiny podél pobřeží od Španělska a pak se nechat navést do kopců rýhou ohromného ledovcového jezera. To nevyřešíme asi nikdy, nezapomeňme na ostrovní výsledek z Malty, kdy slavíci dovedou též zcela jistě letět hladinou napříč. Nebudou takové případy dle mého však převažovat. Proto úvaha o kopírování pobřeží.

Když jsem uváděl slavíka od Poděbrad, zmínil jsem nutnost připomenutí. Jde o to, že neuteklo mnoho let na severu Itálie – a tam, kde se pěvci masakrovali, nyní bádá tým mladých vědců a slavíci v jejich rukou přežívají! Ano, na jižním okraji pětašedesáti kilometrového jezera byla zřízena rezervace Fondotoce. Slavík, který si z míst odnesl kroužek, se na hnízdišti poblíž Staré Studénky na Mladoboleslavsku ukázal i v roce příštím. Dále pak, přestože si myslím, že v místě znovu zůstával, chytit ke kontrole se mi jej už nepodařilo.

Stojím zas na přechodném pracovišti, na jih je Vlčí Pole, k severu Dolní Bousov. Na vrcholku terénní vlny, kterou z veliké části ukrývá les. Svítí další listopadové odpoledne, krajinou plíživě prochází usínání, i dva nestaří páni, co život pojali poflakovačně. Vídám je pravidelně, jsou to takoví Stínové lesa. Příběh každého „o právě chybějící občance“ znám z boleslavské periferie, kde mám slavičí místa. Překvapit nemůže jediný z nich. Jedno jim závidím – usínání v lese, který usíná. Západy i východy udýchaného sluníčka, listí za límcem. Opustí les dřív, než dokončím úkol? To nevím. Mám ještě týden, nerozmáchá-li se cesta od silnice.

Úžasný je stav černých kosů, co táhnou k moři. Je jich tu nashromážděno, než je rozplaším pilou, opravdu dost. Ze zahradních odchytů vím, že jsou převážně mladí, obou pohlaví. Teď migrují.

Býval tady rozměrný „střepák“, když jsem byl mlád. Pamatuji si to a dnes je nepředstavitelné, že by lidé vozili na kárkách všechno na okraj lesa. Doba popošla. Je to tu v spadaném listí však velice nebezpečné, obuv mám sice pevnou a odolnou, ale střepů hromady. Ty se nerozloží. Bývaly to lahve a lahvičky, jenomže napršelo a mráz je roztrhal. Nejhorší je dno, „stojící“ s vyceněnými zuby. Jak v tom mohou zvířata fungovat? Posledně – zrovna. Končím, když slunce mizí a času na odjezd je pak strašně málo. To už ale vybíhají lesní zajíci, protože na poli imponuje chrastí řepy cukrové. Tak jsem start odložil, zrovna přiběhl. Nechtěl jsem plašit. Jsou velicí požitkáři.

Stromy stojí povětšinou už holé, je vidět na hnízda. Jedno má v dutině schované brhlík. Ten v okraji lesa hlídá. Zůstane, i když by náhodou nasněžilo. To už se po těchto končinách ale nestává. Moc se toho proměnilo. Zde jsem na vyvezených trámech tenkrát uviděl první zmiji. A nikdy už víc. Teď tady nejspíš už nejsou, staly se vzácnými. Tady jsem vyvěsil onehdy budku, první „po obratu“. To když jsem nakročil k přírodě pomáhání, už ne přemáhání. Ten modřín před rokem pokáceli, ještě z něj okolo pařezu trčí větve.

Co tady bývalo sýčků! Kol odchovny vepřů při vesnici. V kdejaké jabloni s děravou větví! Ve dne se slunili bez zájmu o svět. Moc dobře si je pamatuji. Chodil jsem tudy s košíkem a kudlou „rybičkou“. Pro houby samosběrem. Proto vše kolem tak znám. Celé dětství i kus raného mládí. – A zase, když startuji k přespolní jízdě v odjíždění, zase to moc dobře vím: Patřím docela sem. Kde teče Klenice na západ k velkému městu. Kde kytky voní úplně jinak, než v zbytku republiky. Kde vzduch je laskavý a hlava užívá vzpomínek. Je štěstím největším, že se sem můžu vracet.

MADRID *A264792 Nijar (Španělsko) M,+2K 29.3.2010 / 14.5.2011 Dolní Lutyně, Karviná 2185 km – retrap, jako M+2K.

Almeria je jižním regionem plným slavíků. Na jaře i na podzim.

Tento výsledek má ještě pokračování, ve Slezsku byl slavík se španělským kroužkem potvrzen v průběhu hnízdní doby ještě jednou a to 6.6.2011.

Ve Středomoří na konci března již běží tah slavíků zčerstva. Je ku prospěchu, že se na některých místech evropského jihu již kroužkují.

Řešit budeme slavičí barvu, o které se moc neví. Objevil jsem ji v čase výzkumu pelichání dospělců před odletem. Lámalo se století a já každé prázdniny líčil do nejtmavších křoví na slavíky „v procesu“. V novém peří jsou od hlavy po záda „fialoví“.

Pořád jsem nenacházel tón pro porovnání, až dnes při štípání dřeva. Švestkové dřevo se hodí do udírny, za určitých okolností jej lze využít jako vzorník. Je-li vyschlé a potřebně letité, jádro má barvy z obrázku. Je jich celá škála a orámovat nejsprávnější nebyl problém.

Nový slavičí kabát má vůbec zajímavé prvky zavedeny. Perleťové žíhání, jakoby povoskované, i to se po hnízdění vypaří. Ještě v minulém století nikdo pořádně nevěděl, že slavík na odletu vypadá o hodně jinak, než jej znají z jarního kroužkování. A ještě výrazněji je proměna spjata s modráčkem. Posíláme je na jih v tmavých oblecích a oni pod africkým sluncem vyblednou a outfit rozzáří. Divadlo zříme nemalé.

Ty duby mají ke stovce let každý, možná víc. A já je ukazuji lidem, protože obnažuji hranu lesa stezky číslo čtyři „U Boroví“.

Když jsem vymýšlel název posledního okruhu krajinou města na Klenici, napadlo mne „Za lesním tichem“. A lidem se to líbí. Já vím, řežu-li motorovkou v pařezech, je to hluk, ale pomíjivý. Dočasný. Pak se hloh či slíva skácí k zemi, žuchne do listí, já kmen odvětvím, pokrájím, a pak už je klid. A jakmile odjedu, klid bude stálý, les jej udrží. Po mrazech opadalo listí. Takže nechrastí, nepoletuje. Je dole. A ticho vítězí na celé čáře.

Ještě se slunce při západním Chlumu drží na obloze, a když to jde, zahřívá. Babočka paví oko sedla na březový obří válec dávno mrtvého dřeva. Zbyla jen bělostná košile a uvnitř troud. Motýl neodlétá, sahá sobě po tepu. Ještě pár chvil a buďto se odloží k spánku, nebo zahyne. Krajinou u Vlčího Pole totiž o tomto čase prochází přísnost. A já hostem smutečním. A přeci! Červenka si mne možná přes celý les našla po hluku pily. Jsou tak naučeny, možná se s tím už rodí. Mluvím k ní a ona se vůbec nebojí. Člověka, myslím si, nikdy neviděla. Seskakuje do listí ku sběru a v momentě zas. Probíhá příležitost.

Teď to je ono, les je potichu. Za lesním tichem? Ano, jsem tady správně, a kdybych nehlučel pilou, les by takový byl i zůstal. Nenašla by mne ale červenka, to vím najisto. Živí se v jednom kuse, než hmyz zaleze do úkrytů. Dnešní noc ji nejspíš sebere a postrčí k moři. Tak jsme se alespoň viděli.

Samhain slábne a život jde dál. Keltský rok je rozběhnut. Kdo si myslíte, že to je nějaká pitomina – inu, není. Ti lidé s přírodou žili, sledovali ji a respektovali. Nejsem pochopitelně v zákrytu se vším, třeba víru nepotřebuji v jejich formátu, přestože vlastní typ chovám. A že jim nyní začínal výhled „za kopec“? Je to k pochopení, mojí myslí zcela určitě.

Toliko úvod pro listopad tady na blogu, příště zalistujeme znovu v zpětných slavičích hlášeních. Ne, že by šanony praskaly ve švech, ale nějaké nás ještě rozhodně čeká.

Končí se několik událostí – tak třeba sezóna v Červenohorském sedle. Poslední směnu přijde vystřídat sníh. Skončilo se rovněž setkání ornitologů v Kostelci nad lesy, bylo jednodenní. Odchyty běží ještě u sousedů na Stacionári Drienovec a také na punktu Sedélko poblíž Luhačovic. Doběhla akce na výzkum pěnic černohlavých pod Prahou u Chotče, Červenský rybník na třetinové vodě před výlovem je plný ptáků.

Slavičí háj shazuje z větví barevnost, z ptactva se drží už jen ti nejvěrnější. Ale veliký pozor! Noc ještě nese dost křídel chřástalů, bekasin, sluk. V dopoledni pak houfky pěnkavovitých, což je klasika.

V zahradě bych potřeboval udat poslední drobný kroužek ze série, ale králíčci v ní už nejsou. Počkám si po ránu, třeba to vyjde. Do sítě propadá listí, odchyt je velice pracný. Připadám si u ní trošičku pro legraci. Posílám obdiv kořenům a zdejší černavě, kolik jen hmoty pod oblohu od jara vystrkala. Něco tak končí, jiné začíná. Však jsem to napsal někde na začátku.

A fotku? Mám tady z konce měsíce zahradní vzácnost – králíčka ohnivého. Věším. Pět a tři čtvrti gramu v pohybu k moři! Není to velkolepé?