Zaměřeno na slavíky

Nechovám se spravedlivě, když oslavuji rekordmany v čase a věku. U slavíků se vrací i ti „obyčejní“.

Tak třeba včera…

V Slavičím háji není dochytáno, to se říct v tomto čase rozhodně nedá. Platí, že přes hnízdiště přecházejí jedinci jiní – okolní, možná i nějaký ten „dálkař“, to nikdo neví. Když jsem neměl park, nevěnoval jsem se jednomu místu nikdy tak pečlivě, ale zkušenosti to jsou dobré. I tady jsou některé vzorce jinak, než bylo zažito. O dlouhé cestě badatelově už jsem jistě mluvil. Je to od kroužkování moc milé, bude to práce do smrti. Včera jsem určoval slavíka – ji – s kroužkem vysokých řad. V telefonu výsledky nehledám, to až doma (z tradice). Tam totiž naplno můžu rozjet uvažování. Jen bylo jasné, že slavík, co právě odletěl, byl na druhém roce kalendářního života. Vlastně i to, že bude „z noci“.

Zpěváci mne neztráceli z dohledu, některému už patřila. Měl „rozmilováno“. No a ten kroužek poté dodal, že to je všechno přesně tak.

A teď ty úvahy: Měla tehdy po noci ještě za dva dny kontrolu, jak zjišťuji. Pak to nějak zpracovala – ten zážitek, a odletěla. Nějak, někam, někdy. Nad vším zcela nepochybně měla štěstí. Nic ji nepřepadlo cestou, ani v Africe, trefila domů. A teď je za to středem pozornosti a před prvním klíčovým úkolem. Snosit na barák, naklást první snůšku, vysedět vajíčka zpravidla do posledního a spolupostarat se o uživení. Vyvést mladé (to už bez podpory not partnera), a prvně se ohlédnout po novém kabátě k cestě, kterou už „tenkrát“ šla. S kroužkem, který to na ni před chvílí naprášil.

(fotku později)

Zájem kurzistů o Slavičí háj je velký a omezovat nikoho nebudeme. Provedu vás všechny.

Není to nic epochálního, kdo tam byl, už to ví. Safari autobus k nástupišti nepřijede, ani to neslibuji. Vždy a pokaždé ale chci, aby „těch pár drnů a větví“ k lidem promluvilo. Aby pochopili či osvěžili si, co se na cestě (nejen) k ptákům udělat dá. Máme necelé tři hektary kotliny různých prostředí k dispozici. Jsou naše, námi sponzorované, námi ochráněné. Zda se na konci května sejdou všichni obyvatelé k uvítání, to nevím. Ale jejich potvrzená přítomnost, jejich prostředí, to se ukáže na jistotu.

Odmoderuji ten čas zeširoka a promluvím i o krajině okolí. Kouzelník nejsem a na zázraky nevěřím. Nabídnu ale prostředí pro život, laděné nápady „co ještě by šlo?“. Rozprostřu mezi lidi osobní radost z kdejakého miniúspěchu návodem, že podobně může jít kdekdo. To už třeba bude stát na nohou i vodní hladina „oka“ mezi sady. Bez ryb, bez granulí, bez jakéhokoli postrkování. Co vše se usídlí, nikdo neví.

Starý slavík je nejspíš už v páru, půjdu to prověřit.

Byli jsme na sobotu pořídit obeznámení s trasou VZP. Se zástupcem muzea. Přejdou-li deště, ráno bude tvrdší, ale přeskvostné. Na programu spolupracujeme, něco mi říká, že tahle akce bude k zapamatování. Byli jsme v terénu sice až na desátou, ale ptactvo jsem do hlavy nabral i s párem příbřežních skorců. Ty jsme nikdy neměli.

Řeka byla nádherná, ale vím, že bude jiná. Po deštích hodně jiná. Upracovaná. Protože ji ale znám, složím jí poklonu, i kdyby snad pro ten čas tekla obráceně. Slavíka jsem ale musel za silnicí odchytit dnes, kdoví, jestli by tam na nás počkal. Pokud počká, zazpívá. Hořiceho plovárna, nová lávka přes řeku u fabriky – to budou podněty pro mého spolutvůrce z muzea. Hradiště se má čím pochlubit a pokud lidi přijdou, udělá to. Parkoviště Na kamínkách je k dispozici zdarma přímo na břehu Jizery. Ta bude jistý čas hluboko pod námi, jindy málem v úrovni stejné. A stromy? To je mozaika druhů i věků! A čas je k nim nyní nejsvěžejší.

Znovu – a naposledy – sem věším plakát..

Nadmíru krásné je jarní navštěvování slavičích lokalit. Ať obsazených, či čekajících. Každá ve svátečním, v šatech nejvkusnějších, co po zimě ve skříni našla. Vyvoněná, vlídná. Známe se s většinou hromadu let, a když ptáci odletí, přejeme sobě zdraví. Výdrž – rozumíte? O samozřejmost nejde ani na jedné straně, vždyť v konci se může ocitnout úplně každý.

Přesně v takovém rozpoložení přicházím ku dveřím a hned také chválím. Vše, co je přede mnou, vše, co smím zažít. Krajina je poctivě připraveným vyučovatelem života. Stačí mít zájem, hlavu k naučení, a školné se sleví.

K těm slavíkům…

Do Rumunska podle pozorovatelů, kterým kolega kouká přes rameno, před dvacátým už dorazili první tmaví slavíci z jejich opravdu dlouhé cesty. Pobudou, popoletí. Za pár dnů je tak máme na průletu. Slavíci obecní, ti už houstnou ve vztahu k přítomnosti. Mapa se sytí opravdu rychle, bylo to všechno zas řádně nachystané. Výsledky pochytání zdržovat nebudu, ale jedno rád přidám. Jedná se o špendlík s tou nejbarevnější skleněnou hlavičkou, když velebný zpěv z keřů zajásá. Když se najde některý, co místo oblíbil si a věří, že s kartou takovou všechno vyjde. Že cesta k Evropě nebyla marná. Že přijdou momenty, kdy pírka kabátu poklesnou a zpěv velmi tichý po přítmí půjde. K té, co se ukázala. Když koncert večerní obloukem přes půlnoc k ránu dozníval. Teď bude hájit – už ne lákat. Teď bude v toužení vnořen až po uši. A chystá se máj! Naleštěte boty ku svátku největšímu! Ať nikdo příchozí v krajině nestraší. Bude to podle indicií zase dost ostré. A nepodceňte přípravu. Francovkou zmydlete lýtka, ať v poslechu na kraji ztemnělé cesty obstojí.

Buďte vyladěni.

Protože se mi věc dlouhodobě přeci jen nezdá, s větší než malou svačinou jsem si sedl u potoka k přepadu a poslouchám slavičí zpěv. Ten, který jsem několikrát označil za velice špatný v letech předchozích. Čas dneška běží a zpěvák přednáší stejně jako loni, předloni a roky předtím. Čím je ten koncert vlastně zvláštní? Vždyť kdyby se jednalo o „nedoučence“, čas jej za šest let doškolí.

Sloky jsou specifické zejména tím, že pták nepoužívá nikdy(!) úvod pro slavíka obecného (krešendo). Strofy jsou úsečné, působí chaoticky. Když si ovšem člověk dá pozor opravdu delším poslechem, dočká se od ptáka překvapení. Najednou slyšet bravurní tvrdě rachtavé slabiky, tolik typické pro slavíka tmavého. Koncert má i jeho pomlky, už chápu. A znám takového zpěváka z konce století (je o něm na blogu zmiňováno), který provázel na předměstí vedle dálnice hybridní samici, která nehnízdila. I jeho zpěv byl ryčný, rozkouskovaný a hlavně tvrdý pro zmíněné slabiky příbuzného repertoáru. Oba jedince jsem měl možnost prohlédnout v ruce – a přesně podle tušení – oba byli divní. Nesoulad v křídlech na první ruční letce, přičemž obě redukované, znaky vrcholu křídla nejednotné.

Zatímco zpěváka z dávných časů už nikdy nepotkám, náš pěvec z parku příležitost nabízí. A pokud vylepším zájem naslouchat, mnoho se můžu doučit. Co udělám hned? Přestanu repertoár hanět. Je prostě zvláštní a mohu být rád, že centrální část Slavičího háje oblažuje. Tam nejvíc sedávám.

Odjezd, spojený s prochytávkou čtyř pozic kotliny, dopadl tak, že jsem na kleště nesáh´. Stačilo z hliníku opisovat a dohledávkou v číselných řadách následně žasnout. Není slavík jako slavík, i když tak vypadají.

Zejména pravidelným čtenářům blogu, a pak spíše ještě skupince, která sem chodí za košatostí výprav – zde pohled na slavičí návraty, jak jej vnímali kumštýři…

Dechberoucí, poslouchat slavíka v jeho projevech bojovnosti, toužení i ryzího mistrovství. Postávat u nasáklých větví, hádat sám k sobě, jakou že další barevnost sloka nabídne, těšit se z neúnavnosti pěvce a polykat hlubinu jarní tmy. Ne, neodletí. Noc sobě k nohám čerstvě přisypala hvězd, divadlo praštilo s oponou a člověk je po uši něm. Dokud bude chtít. Slavík neuletí.

Jaro je mladé, stisk teprve ukáže. Avšak pták pospíšil v cestě, aby jedinou z šancí nepromeškal. Zas je čas básníků i jiných k ostatním podivínů. Migrují k pastvinám. Neumí ku hlavě odmítnout příležitost oslavy se slavíkem! K půlnoci daleko a znalí sledují, kterak pták v umění naložil pod kotel. Na doslech místa zpívají jiní, každý po svém. Stačí jen přejít dál a znovu se nechat vtáhnout. Sólistou jinším, v kuráži samým. Přemýšlet nad sílou, co ptáky posouvá po šachovnici zastávek. Až po tu poslední, která nevede dál. Lidé jí říkají domov.

Kalendář čtvrtky tohoto století vytasil dubnovou osmnáctku. Jsme v dešti, konečně! Hlína chlemtá v lačnosti jak opilec pivo ve slevě a nechystá se mít dost. Ohromné teplo vleče noc k ránu a slavíci krajiny před rájem v tónech vibrují. Rezavé kabáty po hřbetech nahrbené, křídel popuštěných, kde vějíře per koncových zlomené k zemi. Terčíky širokých očí míří nahoru. K tahovým dráhám pro partnerky. Než duben zajde, musí to být. Bude se žít!

Tak nám to začíná houstnout. Rekordy slavičích nedočkavců až tolik neznamenají, důležité je pojmenovat osu příletů do oblasti. To přijde za několik dnů a je srovnatelná, krom loňska, s roky předchozími. Zpěvák v parku má na opačném konci parťáka, který ovšem zazpívat umí. Ten náš se opravdu mnoho nenaučil, ale jak jsem mu dnes naslouchal, zpěv je zvláštní. Možná za repertoár až tolik nemůže.

Dnes se ukázala první kukačka a místní pěvci zpozorněli. Mokřadem dál táhnou bekasiny, z odchytu ale sešlo kvůli modráčkům. Právě tak u slavíků budou odchyty vedeny opatrně, zcela bez playbacku. Musím je umět dostat do ruky jako tenkrát, když nic takového nebylo. Ze všeho, co tu píšu, je znát, jak si poslední fázi specializace užívám. A už taky vím, že jsem se nemusel bát touhy přeskočit jinam, k jinému. Už bych se ani nové téma nenaučil.

Poletují otakárci ovocní, už mám zapsány tři a je jasné, že u nás tedy jsou. Nyní o letních teplotách se motýli počítají snadno. Jsou v akci. Je úžasné, jak mají líhnutí načasováno. Já o nich tady mluvím jen nahodile, ale chtěl bych to zlepšit. Blog vůbec bude víc sledovat náš park, než co jiného. Ukážeme si na tom modelu, jak lze přírodu vnímat a pomáhat jí.

Rychle se z půdy vytrácí voda, může za to především vítr. Musím pravidelně výsadby zalévat. A dnes byl v nárazech tak divoký, že květy padaly předčasně k zemi. V závětří ale, za křovinami, tam vládl srpnový čas. U přepadu zahnízdila kachna divoká – zdá se – že opravdu ještě divoká. Těch už je málo. Nahradily je zástupy těžkopádných bastardů, požírajících snad úplně všechno.

Večer se chystalo k bouřce, ale platonicky. Noc je prohřátá, ptáci toho určitě využijí, protože vítr se zklidní. Dobré je učit se dívat, kdy pohyby v krajině končí. Kdy začínají a ptáci prostě jsou, to se pozná hned, ale kdy proletí a dál chybí, to už se sleduje hůř. Parkem oslabil tah obou rehků. Ještě bude, ale už ne tolik nápadný, poletí jednotlivci. A máme v páru bílé konipasy, snad zůstanou.

Z parku, kde starý slavík konečně začíná zpívat, jedu po okružní jižní spojce vloženými kontrolami k domovu. Slyšel jsem hlasy, abych ve vyhlížení nepolevoval, to se ozvala zkušenost, a tak jsem vzal vábničkou po cestě čtyři místa. Tři jsou po noci pozitivní! A ke všemu se i dařilo, i když teprve kombinovaně. K tomu sílil vítr a poslední pokus hodně mařil. Zato vyhnal od lesa červenky, aby kus k cíli šly pěšky po křovinách. Byly dvě a s obrovskou tučností. Letí daleko, to je jasné. To už člověk pozná v ruce, jsou jak pingpongový míček.

Jednoho slavíka jsem si konečně zakroužkoval, ostatní je zatím letos všechno pod lupu. Kecám, „eNka“ bych ještě zrakem rozpoznal. To jen pro kontrolu, aby se něco nezkreslilo.

První skončil až pod kloboučkem, protože se mi u tyčí vysmál. Podle značky jde o ptáka „z noci“ z parku dne 11.8.2018. Byl mu tehdy rok. Je krásné dívat se na staré kroužky, ještě létající. V pocitu pocitů.

Třetí v pořadí měl kroužek série vysoké, také „z noci“, ovšem takového jsem si přál. Mezi zástupy nočních kroužkovanců z loňska (mladých) jde o starého jedince, takže vím čerstvě, že byl tehdy samečkem, a kde je adresou.

Tato detektivní činnost je velkým tahákem pro každou následující vycházku, pro každý následující rok. Bylo by trapné, jestliže proznačená slavičí oblast sype dukáty, jít žebrat jinam.

P.S.: A teď už asi tušíme, proč slavík v Slavičím háji začíná zpívat. Doteď byl v klidu. Kdepak, vidí dál a správným směrem!

Sezóny, kdy slavíci přilétají hnízdit, jsou nepodobné. Velkou matematiku zde aplikovat nelze, nahlížíme totiž divokou přírodu.

Tento rok příletů bude odlišný loňska. Je za půlkou dubna a žádná sláva to není. Je u toho i zajímavé dívat se do zástihů kroužkovanců dole u moře v mých výsledcích. Mám jich – rovné dva! A oba ze čtrnáctého dubna. Jeden od jezera pod Alpami z Itálie z roku 2013, druhý z Francie z nad Pyrenejí z roku 2020. Jarních dat nemám tolik co podzimních. Jsou vzácná, ale promlouvají. Oba slavíci patří k zdejší populaci.

V dávných dobách výzkumu jsem se snažil navázat přílety k stavu vegetace. Říkat si prostě: „ Rozkvetly trnky a první slavík je doma“. Ta cesta nikam nevedla, protože jara jsou nesouměřitelná. Zrovna trnky haprují. Navázat na stav krajiny přílety tedy nejdou, ale není třeba i toto jednou z těch zábavných příletových nejistot? Včera jsem prošel přes deset hnízdišť a není jediný. Stavil jsem se na nich cestou domů – vím, že kdybych vyrazil po tradičních trasách, nějakého už připíšu. Krásně by šlo „hustotu“ zaznamenat podobou „tu a tam“. Čeština vždycky najde řešení. Tu a tam, ale jinak zatím nikde jinde.

Okouzluje mne čas jejich přilétání. Až na pár těžce pracovních roků, vždycky jsem při tom chtěl být. A dnes už mohu. Ta místa jsou ve svátečním, úplně každá „škarpa“. Je to moc milé od přírody. Jenom my lidé pomístně házíme odpadky, odskakujeme k potřebě a nezakrýváme, ryjeme jako zvěř v místech s česnekem. Nezbývá jiného k nepokažení okouzlení, než se nad podobné úděsy povznést. Příroda má stejně naše nátlaky dávno na háku.

Teprve nyní se naplno ukazují po parku petrklíče. Zvláštní. Jinde po krajině už málem dokvétají. A motýlí louka barvy už taky nabírá. Stromy? Ty zahájily pokus o nezmrznutí, od teď je potřeba věřit. I loni jsem vsadil na víru.

Jako v televizi, když šlo o peníze. Vyplatí se, nebo ne? My ale tady s krajinou volbu nemáme a o prachy jde až v poslední řadě. Teploty letní, noční nad nulou, stromy nevydrží nevnímat. Háj bouří v poupatech, mirabelky podél cest odkvétají. A slavík se ubytovává. A v bousovské kotlině už není sám.

Ohlášen je ke všemu ještě i van ze Sahary se spadem písku. Přichází později, ale bude. Nahoře nešlo o prachy, tady nejde o písek. Ptáci se svezou. Týkat se bude hlavně dvouletých slavíků, jsem zvědav. Ti nemívají zkušenosti z cest, může výhoda klidně i propadnout.

V parku pro přírodu na okraji města Dolního Bousova už jedenáctého plápolal ve vzduchu drobný sameček otakárka ovocného. To je k mé hlavě jako k těm ptačím vítr od Sahary. Veleradostné. Už jako kluk se síťkou, když tu tento druh otakárka nebyl, jsem toužil jej uvidět. Z obrázků jsem ho znal právě na květech slivoní a trnek. Ne tedy druhou generaci později, co dnes přilétá k motýlím keřům, tu časnou, jarní. No a tu vidím tedy vůbec prvně u nás. Děkuji za splněné přání! Jinak z motýlů je po Slavičím háji teď hodně bělásků hrachorových a řeřichových. Patří oba k drobným, oba jsem jako kluk znal. Ti přežívají.

Aby nebylo všechno jen k ozpívání, do oplocenky se dostala nějakým způsobem nedávno srna. Jestli to tahleta škodná dovede přeskočit, nebo co se stalo, nevím. Cestou zpět se rvala do branky tak dlouho, až dráty z úvazků na rámu povolily a zdrhla. Stačila za pobyt ožrat pupeny z buků, takže už vím, co znamená ochrana proti okusu zvěří posypem. Co se dá dělat. Buď stromy obrazí ze záložních, nebo pojdou. Chtěli jsme kolem samá zvířátka, tak je máme.

V lese je dokončeno, ale ke Kotelské strouze jsem tedy ještě sešel. Chvíli se dívat. Bylo místní jaro, zeleň v nejmladších odstínech, slunce dosud prostupné, voda se leskla. Řeknu vám, to jsou ale opravdu kotle. Potok stékající z Jičínské pahorkatiny k Polabí proryl kdysi masiv a takřka zmizel v zemi. Je všem asi jasné, že kolem hnízdí střízlíci, ti tohle obdivují. Strouha má místy sešup, je na co se dívat, čemu naslouchat. Protože samozřejmě zpívá. Do lesního ticha vtékají noty pospíchající vody. Jenom je rovnat do osnov. Uvědomil jsem si, jak Dolnobousovsko pořád málo znám, vždyť v této oblasti jsem skoro nebyl. Příšerné. Dávám si ze znalostí takovou lepší pětku.

Kdo máte ode mne „slavičí knížku“, připravte se. Noc velkých ohňů brzy propukne!

Blog by měl nyní „pracovat za dva“, když klíčí nová sezóna. Nabízím ještě jiný pohled do slavičích itinerářů, jak se jeví dlouhodoběji.

Kolega Roman M. si dal práci a vytáhl data pár roků zpět z slavičích ohlášených příletů v databázi. Vyházeli jsme omyly a pobavili se též o unikátním odchytu slavíka v březnu z jižních Čech Janem H., který jsem zpětně s autorem podrobně diskutoval. A přestože píši nedávno o jistém uspišování i u slavíků, krásně se ukazuje rok loňský (kde si Roman opět dal práci a ověřil jarní průtahy ze Švýcarska) s mimořádnou podporou pouštního proudění vzduchu po delší čas ve směru ptačích návratových cest. Letos se nic takového neděje. Časový rozdíl, jako by dle mého soudu přesně pro loňský předsun ukazoval na vynechání evropské zastávky v přímoří. Čas pobytu by odpovídal. Ptáci si výhodu operativně mohli dovolit.

K monitorování v oblastech, kde slavíci dlí pod badatelským tlakem, není snadné tužku po papíře vodit. Navrátilci se příliš nehlásí, třeba být za dalekohledem či s očima vytrvalým. Výhodou naopak je, že křoví jsou ještě několik málo dnů „průhledná“ a rezavý objekt svérázné postavy lze přeci jen načíst.

Slavíci přilétat budou i letos, problémem zůstávají jejich domovy. Jak se jeví, nejeden od loňska poztrácel tvář. Tady lze ocenit znovu a zase možnosti ptačích parků. Pokud se opeřenci vypořádají s úkoly zbylé části roku – mimohnízdní, doma už najdou vše po jistotě nachystáno. Sám dvanáct let zmíněný pocit žiji a hrdost nad lidmi jako je bratranec spolu s mým synem, kteří pozemky pro záměr uvolnili, je duhovou nitkou, proplétající se vteřinami života dotčených míst. Krajina za městem by šla zhodnotit docela jinak, náš kapitál je ve výše opsaném. Je dortovou polevou předvčerejšího setkání s (místu) věrným ptačím mistrem. Když jsem z výhně onehdy vytahoval klíč k symbolickému otevírání sezóny parku, měl jsem nejspíše přikovat k výjevu slavíka zpívajícího kopřivě, i za kytkou v skromnosti stojící ony dva pány. Pak by bylo snažení naprosto dokonalé. Tak alespoň článek, co vyjde na konci měsíce v Receptáři, ať je k nim za všechno poděkováním.