V hlíně leží přes sedm tisíc let od doby, co ji člověk odhodil. Orba ji zachytí a na povrchu – buď ukáže, nebo ne. A když se tak stane, nikdo to nevidí, protože netuší. Jenomže já v té krajině dávno už nečtu jen ptáky, intuice mne dovedla dál.
Věděl jsem, že k nálezu vrtané industrie z doby kamenné je potřeba pořídit další, bude-li to možné. Nový díl parku pro přírodu se vláčel pro setí a výsadbu a já se dívám do místa prvního nálezu tehdy.
Je tam na reliéfu místa vystouplá plošina, normálně by to člověk neřešil. Přihrabuji kraje u hranice a pak to přišlo! Sekerka jako z muzea. Drobná, ale počítá se.
Je hotovo. Víme, co máme. Dřív tady slavíci nebyli, děly se věci docela jiné. Štípal se pruhovaný rohovec, do vhodných vrtaly otvory, odpady z výroby se nijak neřešily. Našel jsem kolem surovinu, kterou otloukač – brusič nepoužil. Našel jsem rozbitou od pojízdných disků část sekerky jiné. Hned jak déšť povrch nablýská, vrátím se hledat s dětmi.
To vy, kteří již stoupáte po Maďarech, a co nevidět překročíte státní hranici, abyste i naše jaro prohlásili za platné – vy život můj držíte v lesku. Za každé chvíle, o každém pomyšlení. Hrabu se v bedýnce a vybírám nástrahu na kolíček pastičky, která mi mnohého z vás na chvilku vsadí do ruky, abych se dozvěděl z vašich chviliček o něco víc.
O příletové rekordy nejde. Letos měním scénář pro novou definitivu. Nebudu objíždět širokou oblast pro první zápis „někde“. Ta Kniha je dopsána. Teď už začnu hlídat přílety do našeho parku. Po loňském zážitku s letitým mistrem. Na oblast 220 čtverečných kilometrů dojde v průběhu zdejšího „slavičího roku“.
A tak odjíždím se tam podívat. Třeba už se pod roštím mihne. Nezazpívá, ale křoviny ještě jsou čiré, ještě bych ryšavost ptačího pohybu zahlédnul.
Bez přehánění. Ptačí jaro letí, a my jsme tu od toho, abychom žasli! Kapacitu snad každý z nás má.
Park i po dnešní noci udrží chystanou bílou slivoní, mráz život ještě žít ponechává. Toť výzva všech výzev (moderním jazykem vyloženo).
(Pověsím sem věty o tom, co nyní dělám. Kdy si mne našla ještě prazvláštní práce)
Kovárna odpočatá – až vyválená. Už to v ní moc často neznívá. Byli jsme nejprve v terénu podívat se, jak místa vypadají. A promyslet záměr. Byl jsem tam jedinkrát v životě, když vlasy ještě držely barvu. Nebýt průvodců ale, nenašel bych nic.
Překrásný smíšený les, kde prvně se začíná Polabí ztrácet do roklí. Cestu si ke Klenici mumlavě strouhá Kotelská strouha. To je ovšem skvost, ty její kotle. Stromy různých věků, různých habitů, různých pozimních odstínů. První pomník nahoře nad zatáčkou, druhý dole blíž městu. Poslouchám strašné příběhy konce války, les je zticha. První byl Rus, druhý místní. Opracované kameny stojí pod stromy tiše, všechno už řekly. Tam, kde slunce prolezlo k zemi, vzlétl řešetlákový žluťásek. Jsou tady nejmíň šedesát let, drží se místního jara zuby nehty. Když jedu domů po rozchodu, hlava zažité nepobírá. U jednoho smůla, u druhého přepálená odvaha. A krajina ty momenty pamatuje. Byli mladí. Takových pomníků po zemi je.
Myšlenka na lesní vrásčitý terén se mně drží i v kovárně. Křížky vedle jmen budou natlučené hřeby ze stejné mědi, pronýtované dubovou režnou plackou, aby je někdo neukradl. Každý z nich by se vešel do dlaně. Habrové sloupy mají neopracované suky po větvích, vyhnané před rokem z kůry. Drobná směrová šipka, vložená do bočního zádlabu stojny bude z nerezu, ale utažená do matu žárem. Ať ji vidí až ten, kdo se zastaví. Toto bývaly práce „železa s příběhem“. Až mi je líto pokročilého věku, kdy kladivo ruku už přemáhá. I teď ale na rozepsané myslím. Často mi práce lezla dřív málem až pod peřinu. Nechápu, jak někdo může kdekteré řemeslo flákat. Tomu nerozumím. Až bude po výročích, přivedu do serpentin sbor našich dětí. Jak bude klid a čas jít se sem postavit. Fotku teď ale nedám, nechce se mi. Nepíšu článek k obdivu, spíš zvláštní potřeba rozložit hromadu lesního smutku tak nějak do prostoru. Ani nevíme, jak dobře si ve čtvrtce nového století vespolek žijeme..
Předešlý modráček z našeho parku nesplnil očekávané. Tyto výsledky kroužkování patří do střední váhové kategorie. Na těžkou váhu, na takovou se obvykle dost dlouho čeká.
Datum okroužkování sledovaného modráčka je z léta, kdy už byl zcela jistě v pohybu. O jeho původu tedy nevíme nic. Schválně jsem prošel všechny mé výsledky kolem nich a přísně varují. Srpnoví mladí ptáci mohou být kolikrát už úplně jinde, než se narodili!
Opět to ale ukazuje, jak tento slavík „na výsledky je“. Převážně žije v rákosí, kam se také soustředí největší pozornost badatelů, lze jej i lákat. Klíčové je, že jich od konce století značně přibylo.
Mladí modráčci, chytaní u nás v parku v létě, také přinesli několik výsledků. U juvenilů v temném šatě lze s určitou opatrností hádat rodiště někde na okolí. Jakmile ovšem přepeří, kilometry jen kmitají. Vše ještě promíchá skutečnost, kdy řada párů zahnízdí v sezóně podruhé, a pak tedy i v létě můžeme kroužkovat kropenatá mláďata se sotva dorostlými velkými pery. Nezapomínat třeba též na hnízdění náhradní, i u modráčků totiž predace vybírá daň. Pokud ovšem pár přežije, hnízdění často zkusí zachránit pokračováním.
Zítra, na svátek ptactva, rozkvetou slivoně – mirabelky. Vše nachystáno.
Kam se prý hrabou vzpomínky spatřené. Vůně, ty je vyvolávají daleko víc. A já mám tu švestkovou navázanou k vyhlížení slavíků. Těch pravých, rezavých. Vždycky, jakmile rozkvete první větévka někde při zemi, abych na ni dostal nádechem, už v tom lítám. Ta vůně patří k hořkým, ale je to tedy třída!
V Holandsku podle Romana M., který sleduje zahraniční ornitologický internet pečlivě, zapsali v rekordu slavičí zpěv. Slyšel jsem jej, je to on. My ale pojďme do parku u Klenice za včerejším výskytem modráčka. Říct si, jak dotčené dopadlo.
Po rozednění byl v prostředí klid. Vložil jsem „tichou“ síť, a než bys řekl „pěkně prosím“, byl tam. Zprava, od upraveného potoka. A pak člověk kouká, jak se někdy u sítí koukává. Není to starý známý (už asi nepřiletí), je to mladý modráček, někde okroužkovaný po Česku v minulém roce. „Poslal jsem ho“, uvidíme. Ukazuje to mnoho nádherných věcí, my uchopíme jednu z nich.
Není slavík jako slavík, máme u nás tři druhy a modráček ve dvou zdejších poddruzích je jiný výrazně i v chování. Mláďata jen málokdy zahnízdí kolem rodného bláta, jsou „dálkovější“. To bude i tento mladý muzikant, i když místo okroužkování může být na Žabakoru, Zrcadle, Žehuňském rybníku – a co já vím? I v Týneckých močálech, odkud by to nebylo poprvé. Ještě doplním rybník Novozámecký a Bohdanečský – a schválně, jestli to někde dopadne. Od nás „z léta“ není.
Co mají naši slavíci společného, ani jeden vnitrodruhově si není podobný docela. Modráčci v tom jsou dál ještě vítězové na celé čáře. Všichni jsou ovšem nádherní, i všechny jsou krásné, abych to vyvážil, krásné jsou i naprosto všechny okolnosti jejich schytávání.
Vyfotil jsem jej, hlavně tedy pro vás, protože fotek mám jinak opravdu dost. Tak, tady sedí..
…..
Usadil se opravdu pár čejek chocholatých, držím jim palce. A také chřástal vodní se v laguně zdržuje nyní pár dnů. Zastavují se bekasiny poměrně početně, uvažuji, že bych v jednom podvečeru vytáhl snad podruhé v historii americké sítě na bahňáky a osvěžil si určování jiného peří. Jak někde psali, tah běží a je docela pěkný. Promasírujte krční svalstvo a běžte po něm koukat. Bývá to dobrodružné.
… 5. srpna v Bakově u Jizery byl kroužkovanec loni chycen. Vyřízeno.
V parku opravuji kancelář (loni střecha protékala) a přemýšlím, co pro modráčky ještě udělat. Vždyť bychom je tu potřebovali udržet za každou cenu. Včera jsem další kus potoka otevřel z polehlého rákosí, stružka zaproudila a nadechla se světla. No a světe div se, najednou slyším zpěv! V povětří, jen tak cvičně. Zahodil jsem klempířské nůžky a letěl se zavěsit na zábradlí u jezírka. Jenomže on mě viděl a bylo po zpěvu. To přeci vůbec nevadí – sálá ze mne štěstí. Ovšem, kdo to je? Letitý zpěvák od loňska by tedy nabral zpoždění jako hrom. Vždyť pozítří končí březen.
Na síť to není kvůli povětří, v nárazech sem vbíhá od dráhy silné, ani žádnou v autě nemám. Roznáším pastičky do kvarteta, jestli je nový, budou stačit. Jako kdybych ani nesklopkařil, do setmění nic. Nezajímají ho zcela jednoznačně, na dohled byl několikrát. Vůbec jsem nehrál, to nechci podseknout. Jestli ráno nezafičí, přes můstek mu jednu natáhnu, pokud ho ovšem noc nesebere. Pak si ale říkám, to by sám od sebe nezpíval. A když jsem viděl, jak v novém potoku přeletuje, je to překrásné!
Téma velmi moderní, které šlápoty času vychystaly pro konec března.
Jak na spící kroužky? Detektorem.
Výsledek ještě není, věc je čerstvá pár hodin. Ale bude to cenné. Kroužkovací stanice v tu dobu byla mladá a zatímco námi první tak získaný kroužek před rokem typu „T“ našel kroužkovatele Vaška Votýpku v Praze fungujícího, tady se tak asi nestane.
Detektor nevlastním, ale zajímá mne toto nakládání s časem. A píšu-li o moderní věci, pak to tak skutečně je a hledači přispívají daty do stanice pěkně. Ano, jejich hlášení není časově ukotveno, lepší ovšem než nic. Co z tohoto regionálního výkopu vyleze, jsem zvědav, vždyť kroužek (patentní) má za nápisem muzea za pomlčkou: Bohemia. Znovu bych okolnosti viděl na dravcem zavlečenou kořist do lesa a tipuji výrem uloveného racka. Třeba z rybníku Žabakor, který však není nejblíž.
Chodím číst na web hledačů pokladů. Chodím hlavně pro zajímavé diskuse k nálezům. Člověk se hodně dozví. Je mezi přezdívkami dost odborníků, kteří se vyjadřují anonymně k nálezům, je to zajímavé. Pak běží téma hlavní s událostmi v archeologii. Často se na platformě kroužky (krom chovatelských) objevují a nacházejí tak cestu do stanice, která je v mezích možného probouzí. Tak bude i s touto do tenka otřelou značkou velikosti „C“, zpod listí. Číslice jsou ještě doklepávány ručně, inu „stará vykopávka“.
Mimochodem, kdo nabíráte kroužkovací svět, víte, že nejcennější slavičí kroužek z modráčka byl probuzen ze dna vypuštěného rybníka způsobem stejným. Je neuvěřitelné, co přístroje dovedou poslat do sluchátek. Mnoho hledačů spolupracuje s archeology případně s policií, všichni ovšem ne. Nás ale dnešním vstupem zajímá kroužek českého muzea z časů, kdy leckterý čtenář na nohou ještě nestál. Možná ani já.
Přílety modráčků pod Rachvaly váznou. Ze tří je doma jediný, na Zvolínku. Je to základní lokalita, odkud se zřejmě před lety rozšířili.
Hladina rybníka zabíhá do rákosí oválným okem, místo obtížně přístupné. I když stojím na mezi, do porostu vidět moc není. Modráček je po příletu téměř bez zájmu, ale na chvíli přeci jen zazpíval. Před tím jsem ovšem jeho břidlicový kabátek viděl, teď v místě jiného není, krom páru strnadů rákosních. Ti jsou jiní. Hlavně se úplně jinak chovají, tady má pozorovatel tu čest se slavíkem. Do dalekohledu jsem jej nedostal a chytat budu jindy. Písnička ovšem zahřála. Ohlídal si klasický motiv, ale pak už to byla divočina. Co všechno tihle slavíci do hrdla poberou!
Rybník je pro oblast centrálním nocovištěm špačků. Vysokonapěťový převaděč je jimi zatížen jaksepatří. V momentě, než tma nakročí a oni slétnou do třtiny. Na mezi střižené od divokých hus je ze špačka peří. Má ukousané brky, nejde tedy o predátora s křídly. Samozřejmě, že tak početná pospolitost láká kdekoho. Ptáci jsou schopni rákosí polámat tak, že se rybníkem napříště posunou jinam.
Sasanky pod jabloní mají poupata, jakoby v břehu nasněžilo. Ta jabloň je letitá, pamatuji ji jako kluk. Už tenkrát tu stála. Jen o kousek dál na staré hrázi má sestru. Tam hnízdí slavíci praví. Strom je ukrytý v trní, když ale kvete, provoní se až k naučné stezce. K těmto veteránům nikdo nechodí, ani s košíkem. Možná kdysi. Jde o staré odrůdy, kdy jablka nejsou úplně úhledná do obchoďáku. Je nám to s tou pamětnicí ale docela jedno, jak uzrají za létem, zastavím se znovu. Dokonce loni, kdy nikde po jabloních nebylo nic, tady v tom „tunelu“ se v poklidu zrálo. Na chlup přesně příběh, které umí psát zdejší krajina. Jaké se jen tak neonosí.
Jsem tu s tím zas. Přináším příběh včerejška a přemýšlím, že slovo „náhoda“ uvrhnu v zapomnění.
Jakmile vystoupím z auta kousek za městem, kde máme sady se slavíky, jako bych slyšel prazvláštní pobídky. Jasně, v zázraky nevěřím, náhody dopadnou nejspíš podobně. Bude to hlava a její procesy, dopované zkušenostmi a touhami. Bude to chuť vědět vždy o něco víc.
Šel jsem zahrát modráčky, zda už nepřiletěli. Nepřiletěli. A protože poslední pole nad lokalitou číslo tři není uvláčené a zůstává v hluboké orbě, měl jsem poslední příležitost pohledat šutry. Rád bych dokázal přítomnost křišťálů přímo tady nad parkem. Daří se sebrat acháty, jaspisy, občas chalcedon s ametystem, daří se tajemné záhnědy, vždy více či méně zakouřené. Drobounký čistý kamínek skleněného křemene jsem už našel, ale potřebuji něco přesvědčivého. Vyskočil jsem tedy do brázd nad rybník, hlídal si stopy od posledně, abych nechodil v prohledaném, slunce od kostela už prosvětlovalo křemeny hodně naležato – a nic. Mám takovou zásadu, jakmile se dlouho, třeba hodinu – ano, tak jsou zdejší pole chudá – nenajdu ani achátek, půjdu domů dlouhý kus po kolejích v křeči, anebo se chystá pořádná rána. A opravdu dlouho nebylo nic, až pak kus zkamenělého dřeva, že kapsa zaječela pod jeho hmotností. Poplival jsem ho, abych viděl na kresbu, zda kámen vůbec brát, byl jsem vyplivanej, ale rád. Krásně se v brázdách čistí hlava, starosti padají do štěrku, myslím na krajinu. Jak mi tolik nejde o drahokamy, spíš o ni samou. Zas prožít euforii, že na to má. Dávno, že vím, že je dobrá, spíš tak nějak přehlížená. Taková „před rájem“.
Hodiny letí jako vlaky kolem po dráze, lidi si mne prohlížejí v údivu. Na detektoráře mám ruce prázdné a nejsem v maskáči, zemědělec by tady na hroudách nešaškoval, na hledání zlata to tady taky není. Přibyl konečně maličký achát, kdy vrstvy mu báječně prokreslil vápenec do klasiky. Proti slunci jde o falzum kandované třešně. Potom zas chodím, hnízda štěrku prohlížím v zastavení a předklonu, říkám – kdyby tohle bylo u Kněžmostu, tak mi šutry utrhnou kšandy. Tady ne, tady se docela vyčkává. Detektoráři to mají tak, že klíčový úspěch bývá v rezignaci po cestě k autu. Klasika. Já se otáčím, že už bych taky šel – a pak tam leží skoro na vršku hroudy! Světlo se strukturou láme, ještě jsem ho ani nezvedl. „Nálezovku“ nemám, nechtělo se mi lovit telefon z hloubky kapsiska. Stavím drahokam proti paprskům a on září. Paráda! Jde dokonce o dochovaný tvar krystalu z drúzy, to jsem kolem Klenice ještě nezažil. Krásná nápověda začátku, než ho stará řeka čapla nahoře a sem dokoulela. Tak přeci mi krajina dopřála mluvit k ní nahlas. Ty vzácné kameny jsou ale jen „oslím můstkem“ k daleko vážnějším rozpoznáním. Uzavírám do vzpomínek další důkaz o kvalitě víry v něco poctivého. Zas se to prostě muselo stát.
Táhnou ti, kteří v tento čas už musí. Potáhnou další v scénáři vlastním. Pak proletí zbytek k cílům zbývajícím. Přesuny za ptačím rozmnožováním plní vzduch křídly. Vždycky jsem podobné hledal. A zase už to mám nad hlavou. V našem parku, v trávě – třeba. To je nějakých drozdů zpěvných! Ti jsou příkladoví. Předvádějí to, co slavíci tají. Jak tato skupina hmyzožravců funguje během tahů. Radostně se na ně dívám ze schůdků maringotky, jsem nad sadem povýšen a to je ku prospěchu. Za chvíli povýšenost odložím a půjdu odklízet ořez jabloní.
Ale ještě letí luňák, a to je též kus zážitku. Kus, protože kus od něj nabírá termiku druhý. A čejka se svým obhajovacím křikem v louce? Zatím drží, a to je tu už pěkných pár dnů. Jenomže slunce vodu vypíjí, a to se líbit nebude. Alespoň to tak bylo loni. Zato chřástala jsem „prokaučoval“, nenalíčil jsem a už je pryč ze zimního pobytu.
Jeden ze vás – sledujících, píše, že by uvítal i nějaká čísla z chytání. Ta čísla samozřejmě mám, ale moc nevěším. Tak třeba letos nějaká dám. Jinak, děkuji za návštěvy. Blog ve své „důchodové“ fázi bude proměněn, ubyde odborností, přidám zážitkovost. Kdo sem pro ni chodí, vydělá.
První takovou doprovodíme modráčky. Jen co přiletí. Do jejich rekordu parkového chybí dva dny.
