Zaměřeno na slavíky

Chodím kroužkovat slavíky. V ruce připadají stejní, ale je to tak doopravdy? Není, a to jsou ty pohonné hmoty do motoru.

Tisíce slavíků jsem držel v ruce a kolem pohazoval kleštěmi. Musím je jednou rukou narafičit k výkonu a tak jimi pohazuji k správné poloze. Zatímco slavíci jsou jeden k druhému mírně originální, kleště pořád stejné. A třeba kroužky? Jsou dál stejně hliníkové, ale v čase proměnou též prošly. Teprve, když to píši, tak si ten dlouhý čas uvědomuji.

Včera jsem zase líčil, po cestě z práce na našem lesíku. Slavíci oproti minulému století opravdu oblast protkali, jsou všude, kde mohou být. „Dělám“ tedy zatím jen příměstské okolí, dál jsem se nedostal, jak bývalo jindy. Ale nehrotím to. Nejdůležitější jsou zkušenosti. Teď napíšu větu, s kterou už předem nemohu souhlasit: Zdržují v terénu retrapy (kontrolní odchyty). Většinou už se pozná, kdo je za odpovědí na přehrávku. Oblast je opravdu prokroužkovaná. Když přelstění vyjde, zas a zas padám v úžas. Jak je tohle jen možné?! Takové držím pak v ruce o pár vteřin déle. Za prodlevou stojí gratulace k ptačí šikovnosti. A vím rovněž, že za přispění štěstí.

Působím v terénu spíš jako „koníčkář“, ale věřte, profesionální je získávání dat, za tím si stojím. Nemá ve svých archívech po světě nikdo víc o slavících. A dodávám: „Jde o takové to těsto k vykynutí“. Všechny gramy a milimetry, často v proměnách, mají cenu, kterou třeba ještě nedohlížím. Kryta několika dveřmi, už jsem tu o tom psal. Opasovávám klíče a nevěřím, že správný neexistuje. Tím, že to v zámku ještě necvakne a neotevře se, tlačen jsem k dalšímu pilování. Nedokážete si představit přítomné napětí. A jde s tím i naděje. Čekání – spíše vyčkávání. Včera jsem kousek za hřbitovem, kde říká se „Za valchou“, zase pořídil i kontrolní odchyt. Hezkým je, že se mi v „Knize slavičího hliníku“ dokážou vybavit situace z prvního polapení. Tehdy byl u všeho filmař Marián Polák a pili jsem kafe z plechu. Ten slavík se pořád vrací.

Život mne přednastavil k intenzivním prožitkům. Co by nejednoho zdržovalo, mě baví. Pak nepřekvapí, že jsem se k Poeziomatu před Hradiště vrátil. Ono tak nějak – teprve teď byla možnost vše poslechnout, docenit a vychutnat. Zjistit, v jak skvělé společnosti tam slavíci jsou a zůstanou. Že zůstanou, to je na celém podniku prima. Podobně, jak to má na sloupku pan učitel Brož, který je prvním vlastního programu, hned za úvodem. Nikdy z této krajiny neodejde a dobře to věděl i před smrtí. Báseň o tom říká. Byl to tenkrát on, kdo mne k Mohyle vyslal za pěvcem, že jej prý slyšel doma ze zahrady. V Poeziomatu jsou znovu na dosah. Od Ondřeje Kobzy jsou toto skvělé nápady, včetně pian na ulici. Mám pozvání na kafe, potkali jsme se v místě.

Napíšu postřeh z dneška, který je ohromující. Nejde o výhledy, nejde o Horku, nejde ani o nádherný most/lávku přes dálnici. V místě se ukázal slavík, to už víte od minule či předminule – přesně nevím. On tam ale nejspíš přiletěl a v místě drží kvůli té „rouře“ se zvuky! Ta má totiž v repertoáru i hrstku poměrně výrazných slavičích strof a pták na ně reaguje. Přelétá do rohu hned za přístroj. Není to velkolepé? No, a to není ještě komplet. Dnes, když tam byla část rodiny se mnou výletem, u mostu na doslech zpívá druhý. A to je panečku poctivá výslovnost! Ono celkově se mi zdá, že ti od rušné „Desítky“ zpívají líp. Lépe a hlasitěji. Tak jsem šel mistra okroužkovat.

Co mi tento „materiál“ v znalostech doplnil, bylo by v blogu nadlouho. Jde o jeho první jaro v životě, vidíte, a přeci umí koncert rozparádit. Jisto-jistě nehnízdí, to jde poznat. Dorazit musel teď někdy před nedávnem, prve tam nebyl. Nápadný je šat, kdy mimo jiné, je každé křídlo zvláštní. Nemyslím opravdu, že – pravé a levé. Myslím fakt zvláštní.

Připlížil se tam za námi polední déšť. Od pahorkatiny východu, tak doufám, že cestou zalil Slavičí háj. Jinak by za chvíli bylo mezi stromky už zle. Prosil jsem o něj. I když jsem tu už psal stylem, že podobné nápady vycházívají naprázdno. Ne, v tomto ohledu opravdu nevěřím, tak mocní nejsme. Ale kvůli sobě samému o dotčený opiát stojím. Život je bláhovější.

Hezký čas pracovního klidu i volna.

Ani rozbřesk ve Slavičím háji.

Noc byla potřebná do skládanky nadepsané: Migrační chování slavíků. Byla z několika v roce, které mrazová kotlina zažívá bez rosy. Východní vítr od půlnoci sílil, k ránu už byl kvůli němu odchyt na hraně. Nově pořízené sítě si ale vedou dobře zásluhou hlubších kapes a vyvázání. Kdyby nebylo průvanu, rozsvícení dne by šlo chválit.

V síti skončil také lišaj paví oko a podařilo se jej vymotat bez větší ztráty barev. Jakmile do noci vzlétnou, přiletí do parku netopýři. Jeden se divit nepostačí, jak ekosystém funguje.

Nikdy jsem dlouhé sítě nepoužíval, nyní osmnáctimetrovou vlastním. Je příčná a k linii na míru. Zatím ovšem netuším, jak moc se pod letní zátěží bude prověšovat. Linky už jsou totiž pro tento účel dlouhé. Je-li čihadlo vychystáno k akci, působí impozantně.

Konečně jsem uviděl živou vodu. Takovou, ke které jsem musel s punčochou na hůlce chodit cedit plankton. Pak už o to podvodní rojení rybníky přišly, až jsem se zadíval do hladiny našeho přepadu. Tam bylo panečku života! To by si akvarijní rybičky z dětství nacpaly břicha. Věřte mi, pod tu hladinu, čeřenou vzpomínkami, jsem vydržel koukat opravdu dlouho. A jsem zase o kapku jistější – ano – příroda se umí dost často vzpamatovat. Až pojedu k Bousovu dnes, zas si tam půjdu na chvilku stoupnout. Do pokřikování žab a záblesků křídel vážek. A třeba kolem proskáče modráček, a pak bych tedy upadl znovu. Tentokrát do vzpomínek na léta osmdesátá. Kdy jsem je prvně viděl okolo černavě vzezřením působících mláďat.

Nechal jsem na jihu Čech ověřit fotku modráska, předurčil jsem jej správně. Ne, není to ještě ten, kvůli kterému se začíná zelenat květnatá louka, tento ovšem též potřebuje k životu mravence. Trochu tady na blogu ve prospěch přírody naši řeč masakruji, ale někdy mám pocit, že superlativ plně nestačí. K soužití motýla s dravými mravenci bych připjal: velepozoruhodné!

Sjeli se od rána se svými doprovody, aby četli z krajiny. Jen slíbenou kukačku se chytit pro kroužkování nepodařilo. K ťuhýkovi přibyl rákosník a zvonek, ve finále se chytil místní modráček, aby předložil kroužek ke kontrole.

Slavičí háj je čím dál více využíván směrem k veřejnosti, což prospívá všem. Prostředí plné života nabízí témat náruč. Koho baví květiny, právě rozkvétá kosatec sibiřský. Kdo hledá mezi motýly, nadešel čas baboček osikových, obou otakárků, modrásků a prvně byl zjištěn výskyt teplomilného ohniváčka černočárného. Koho zajímá hmyz za letu hlučnější, neuniknou mu zlatohlávkové. Kdo přichází za ptactvem, hnízdit začíná cvrčilka zelená, hřivnáč i sojka. Koho baví jenom tak volně dýchat, může sejít z naučné stezky k nám a zastavit se. Koho těší nadávat na všemožné, musí popojít jinam.

Dnes proběhne noční zkušební odchyt, letos pro jaro první – a také poslední. Na programu jsou oba hnědí slavíci. Výzkum se v dvaačtyřicáté své sezóně ubírá podle plánu a nebude jinak.

Ve vrbině se narodilo další ptačí napajedlo na drobném vývěru spodní vody a už je středem zájmu v těchto parných dnech.

Pořádná vykutálenost se nachystala během dnešního slavnostního otevření lávky přes dálnici, spojenou s neméně slavnostním uvedením do provozu Poesiomatu, na úpatí mnichovohradišťské Horky.

Po akci se rozezpíval slavík hned za tělesem přístroje, až jsem si myslel, zda nejde o nějaký žertík. Při monitoringu před dvěma týdny v tom rohu keřoví určitě nebyl a tak jsem jej do scénáře pro Poesiomat nezařadil. Teď tu je a tak jsem jej na počkání chytil a před pány – autorem přístroje, poslancem parlamentu a reprezentantem místního muzea chytil a okroužkoval. Byli v šoku podobně, jako já.

Poděkování na místě a zůstávám dlužen, krajino zdejší.

Nu, a obnovenou alejí – zprůchodněnou, se můžete k poslechu výše předložené nabídky vypravit i vy. Jak jsem zapsal v místě do knihy: „Navracet lidem cesty je správně“.

Jak může někdo odsuzovat noc? Pro její tmu, či pro co? Pro ornitologa, který se zajímá o ptačí migraci, jde o létající koberec, vychystaný k cestě. Osobně letním prázdninovým, těm jsem u sítí nadobro propadl. Teď tu jsou jarní, neméně přitažlivé. Kdo z opeřenců nemá splněno, upaluje domů. Do lesů, k řekám a rybníkům s rákosinami. Do parků, polí i do zahrad. Do pískoven, hliníků, kamenolomů. Vrchovišť – a já nevím kam ještě dál. Prostě domů. Rozumíte? Domů! I do Slavičího háje, na půdorysu drobného Česka. Právě vyhlížíme zpěvné rákosníky, ještě na cestě. Jinak ale brčka třtiny už zpívají. Hlavně rákosníky obecnými. A kukačky k sobě gestikulují vztyčením palce – jako že super, podle plánu. Už se chůvy objevují.

Je čas slavíků tmavých a přesto, že to na pozorovacích webech nevypadá, ptáci letí. Prostě jsou. Jenom je nevidíme. Neumíme se na ně soustředit. Proletět ale musí, alespoň z nejzápadnějšího pokrytí severu starého kontinentu. Jako letěli v létě, tak se teď vrací. Od prvního týdne máje o nich česká krajina moc dobře ví.

Máme tady dluh od posledně, tak ať neupomíná. Fotka z našeho parku posledního odchytového léta.

Máme tak možnost vidět změny šatu po prodělané Africe (foto dole). Badatelsky výživný moment. Na kartě hlášení se po správnosti píše 324 kilometrů. To je vzdálenost mezi místy obou odchycení. Platila by pro letní cestu „dolů“, kdyby byla z přímého tahu. Což ale není. Předpokládejme kilometry docela jiné a pojďme je domalovat, ať si mohou opravdoví vědci rvát vlasy v nastalé hrůze.

Slavík po chybě, kterou udělal na okraji Bousova v létě, míří „kostrbatě“ na jihovýchod. Takzvanou Pohodlnou cestou, kdy nestojí v cestě hory. Hned další noc k odletu byla příhodná. Panonií poté někam, kam letět má. Letěl tudy i pradědek s prabábou – ti po nich, i před nimi. Potom v cestě zpropadený Libanon či Egypt, stupněm ohrožení života vychází podobně. Nil už ale umí od své delty také pomoci. Vede do nitra kontinentu slavíky tmavé ze všech rozsáhlých směrů rozšíření. Africký roh, a pořád dál. Kilimandžáro i jezero v Malawi. – A bude se končit. Po sérii zastávek konečně oblast cílová: Zambie, Zimbabwe, Mosambik – a řeka Zambezi. Voda s dalekým krajinným napřáhnutím i potenciálem.

To nám stačí k představě první cesty. Je mladé jaro a slavík otáčí hlavu k severu. Pak už křídla nevydrží a hlavu ze zimoviště odnesou. Obraz za obrazem, noci i zastávky ubíhají, a pak…?

2 x foto: I. Marton (Sopron, Maďarsko)

A stejně ve finále mnoho nevíme. Vidím (ji) doma v Dánsku či jižním Norsku, to jsou ovšem jen vlastní výmysly. A taky vidím, že sedí na hnízdě.

Kde by můj výzkum byl bez kroužkování!

::: Dvacet hodin letního času, starý třešňový sad poblíž rozpadající se vážní boudy. Síť vstrčena mezi šípky k proluce pod ovocnanem ::: Místo je v sektoru sadu nové, neznámé. Slyšel jsem v něm ale mistra zpívat posledně v noci, měl by být doma.

Pak odpovídá, odcházím stranou – a nic! Je mazaný. Jdu tedy zatím dokola po pastičkách a pak se vracím. Je v kapse úplně v kraji a jak jinak – s kroužkem. Ani hliník, ani slavík, žádný nemůže být zdejší. Situace, ne výjimečná, ale vzrušující. Bude se pátrat a vědomostní posun na spadnutí. Kroužek je z loňska, dostal jej časně v dubnu co starší dvou let. Po přímce vzdálenost 2935 metrů, kdy místem je lesík u Červenského rybníka. Ano, ten dříve z většiny vymýcený, jak jsme obdivovaly růžové kohoutky luční. K těm jsem zapomněl napsat, že – paměť krajiny ano, ale musí jít o segment neotrávený chemickými svinstvy, rezervoár nezatížený. Tam platí psané. My ale nyní řešíme přesídleného a k mé hlavě ztraceného slavíka.

Prohrál boj s domácím v části, kde se nekácelo a musel tak pryč. Na pařezu hnízdo nepostaví. Do třešňovky se musel uchýlit inkognito, lokalitu jsem nezaznamenal, až letos. Ze silnice se nezdá, ale chrám je to pod klenbou tuze pěkný. Takto by měl jednou vypadat Slavičí háj. Aby nebylo radosti za nehet, do sítě s večerem vlétla i samička. Urostlá, v letech, elegantní a bez kroužku. Od dnešního večera tak mají prstýnky oba. On tedy pořádně zašlý až načernalý, a to je prostor pro další odhalování záhad tady na stránce. Kontrolní odchyty vlaštovek nebo pěnic, případně rákosníků, značka je v plášti vyhlazena, ražba dál v barvě hliníku. U slavíků znám varianty obě – stejnobarevnou i proti tomu jdoucí dvoubarevnou. Prolisy jsou pak tmavé od hlíny, výrazné. Takový byl i retrap dnešní. Jak to, že stavy nejsou po značkách totožné? Proměna je to samozřejmě trvalá, jinak bych ji nediskutoval. Musí se dít na jedné či druhé straně od moře vliv dotýkané zeminy. U některého výrazně, u jiného nepatrně či vůbec. Vzpomínám na modráčky z bažin, kdy slatinné soli pokryly aluminium rezavou až slavičí barvou. Vzpomínám na slavíka čerstvě po příletu, snad první den, který měl kroužek omotaný zelenou řasou, kterou na hnízdišti pořídit nemohl.

Tak vidíte. I koukání do kroužku může mít zajímavostí pytel vrchovatý. Všechny načichlé dálkou. Není to parádní výhled pro mimopracovní čas?

Z květnaté louky slavičího parku vyřazuji expanzivní bodláky, zemědělcem na plný úvazek, pracuji od slunka do slunka. Když je kolem kulisa, zvládnout se to dá. Přitom si opravuji některé náhledy na problematiku, třeba to, že průzkum místa je nutné provádět takto po celý den. Jinak se mnoho nedovíme. Například motýli. Je obdivuhodné, kolik jich do prostředí přiletí zhruba od desíti hodin, kdy vzduch se zahřeje. Nízko při zemi kvetou violky, o něco výš pastuší tobolka. K neuvěření, ale zdá se, že to stačí. Pravdou je, že okolí je obrovským rezervoárem, mají tedy za pastvou odkud přiletovat. A někteří už i plnit povinnosti, třeba otakárek fenyklový, čerstvě narozená samička, v kabátě do vitríny.

Doma jsou z dalekých krajů ťuhýci. A nemohu si pomoct, přilétli v páru. Zle s brouky na pláni i na travnaté cestě! Loví především neobratné páteříčky.

Po poli chodím neobutý. Zem hřeje a k motyce se stav hodí. Pro nohy je to sice už dost nezvyklé, ale okoukal jsem to od našich dětí. Jsou občas přírodě blíže, než já.

Musím kriticky uznat, že někteří ptáci se asi zas ztratili, odtáhli dál. Třeba ťuhýk šedý. Už jej nevídám. Zato se v noci vrátila cvrčilka zelená. Bude už asi jediná, prostředí houstne větvemi a přestává vyhovovat. Tak si její zpěv při sečení ulic náramně užívám. Ani jsem ji nezahlédl, vyzkouším zítra a pak ji budeme chytat.

Když jsem čistil od náplav přepad na potoce, půl metru nad hlavou přelétl pták do proužku rákosí levého břehu. Šlo určitě o modráčka, už jsem jej ale neviděl. Pak přiletěl luňák od topolů za tratí a elegance dostala jméno. Skřehotavých skokanů je na břehu jistě dvacet a zaletuje na ně od města čáp. Vlaštovky se naučily létat nad novou loukou s zobákem otevřeným, už to všechno úžasně začíná kooperovat.

A taky jsem pochopil všechny ty chladivé události. Stromy se vzpamatovávají, jenom se nebude sypat do košíku. Dá se s tím žít. Přes šrámy nasbírané za nezvládnutou odvahu, je tady krásně!

Od oblasti rozšíření druhu se pozvedá Jičínská pahorkatina s obcí Samšina, spadlou do dolíčku. Každý rok je odtud ohlášen zpěv slavíka a vždycky najdu čas. Tentokrát byl ovšem u smírčího kříže klid, nic se neozvalo. A přeci to ve finále vyšlo. Ptáci bývají dvouletí, současně neúspěšní. Také se po čase ztratí.

Mám za prospěšné opatřovat tyto jedince kroužky a výsledek jakýkoli bych si moc přál. Šance je dána tím, že jsem na hranicí šíření druhu z Polabí. Pak mohu zažívat podobné události, kde výhodou bývá poměrně rychlý odchyt.

…………………………………………………………………………………………………………………

Příště se znovu vrátíme k slavíku tmavému, k jeho kontrole v zahraničí, a povíme si o stárnutí šatu dvouletých. Jsou k dispozici fotky z Maďarska, kde jev je k rozlišení.

Za nadpisem by šlo vidět kupříkladu letadlo. Zažil jsem dokonce střešní krytinu, kterou vichr vířil vysoko pod oblohou, na slavičím blogu ale čekejte z aluminia kroužky, kterými čerpáme informace z ptačích životů.

Od chvíle okroužkování drobný střižek s adresou začíná poletovat, doprovázet. Chodím tak krajinou s kleštěmi a vymýšlím, kam ještě nějaký předepsaný hliník pověsit. O kom se pokusit dovědět víc. Jako v tom lese bývalých topolů, co visí tady na stránce od posledně. Kousíček porostu parcely sousední v místě zůstal a bylo otázkou, jestli to pro slavíka bude postačovat. Dlouho to nevypadalo, o pár dnů později už ale ano, a tak se včera pod kapkami deště posunul o rok dál příběh jedné ptačí věrnosti.

V roce dvacet jedna tam všechny stromy ještě stály, když jsem obroučku s číslem deset na konci řady zavíral. Topolům rostlo listí a nasládle vonělo. Vůni si vyzkoušejte, je opravdu milá a teď se zrovna děje. Ze slavíka nešlo o věku dostat víc informací než, že je starší. Pak se tam hnízdilo a s létem odletělo. I v roce dalším tam byl, vím to podle kontroly kroužku. A byl tam i v loni, zase přispěchal hnízdit. Jen letos bylo všude ticho a duben okolo prošel naprázdno. Abych měl důvod, svedl jsem v sobě vše na holou paseku po topolech, než došlo po neděli k nočnímu monitorování. Do rozednění zbývala hodina, když jsem kolem projížděl se staženými okny. A zpěv z místa šel. Odpoledne vybírám slavíka ze sítě a vidím kroužek. Na konci desítka, je to jasné. Proč ale zkušený mistr dorazil se zpožděním? Možnosti jsou dvě, když les to není.

Zažil jsem velmi starého slavíka, který už z Afriky přišel jedině po svých. Otrhaný, vetchý. Ani nehnízdil. Důvodem druhým bývá zranění či jiná indispozice. No a to je případ slavíka od barevné paseky. Po cestě se jej predátor pokusil chytit a zkonzumovat, což se mu naštěstí nepovedlo. Kdybych nad zjištěním chtěl být opravdu detektivem, zanesu indicii na tabuli a začnu kolem chodit s hlavou při zemi. Tady mi stačí proměřit rýdovák, z kterého po stisku zůstaly jen pera kolem centra. Tři. Ostatní rostou a mám změřeny.

Pro odhad události musím k růstovému měřítku připočíst dobu, než se náhradní scénář ve váčku nastartuje. Matematikou výslednou se posléze doberu výsledku přibližného a případ může k soudu. A i když nejspíš zazní: „odložit pro nedostatek důkazů!“, mně takové pátrání docela stačí. „Na pilu“ totiž v ornitologii příliš netlačím. Už 42 let.