Odešel Jarka Klápště

V pátek zemřel ornitolog Jaroslav Klápště z Železného Brodu. Po jeho návratu do svobodného Československa jsme se stali přáteli. Ornitologickou vzdělaností převyšoval většinu kolegů, sám jsem se od něho mnohé naučil. S manželkou Josefou zajížděli chytat i k nám na Mladoboleslavsko, často se poté stavovali „na kafe“.
Jarka byl přátelský, byl šťasten když se ptáci opravdu chytali. Byl prvním (a dosud jediným), kdo na našem území odchytil cetii jižní. Úspěchů však měli u sítí se svojí ženou daleko víc. Rád navštěvoval staré známé, rád po večerech s nimi dlouze telefonoval. Zajímalo ho všechno kolem kroužkování. Když se tehdy vrátil z Austrálie, chtěl si vyzkoušet kroužkování slavíků. Vybrali jsme Kolomuty a slavíka si tam opravdu okroužkoval – jak říkal, aby měl „na druh“.
Poznal na svých cestách mnoho nadšených přátel. V ornitologii mu vadila „loktařina“ a závist. Byť měl na lidi poměrně štěstí, potkal i blbce. Na to potom nevzpomínal rád. Ti slušní mu ale vše záhy dokázali nahradit.
Jsem hrdý na to, že mi mohl tento světově uznávaný odborník před lety zahájit v mladoboleslavském muzeu moji první výstavu o slavících.
Jarko, děkuji!

Kroužky pro slavíky

Pamatuji slavičí kroužky různé. V 80. letech jsme kroužkovali českým „hliníkem“ a u slavíků jsme sahali na provázek pro „téčka“ nebo „emka“. Šlo to oběma. Kroužky ale byly docela měkké, pletla se často devítka s nulou. Byli jsme však šťastni za každou získanou obroučku! Kroužků byl totiž trvalý nedostatek. Později jsme přešli na kroužky švédské výroby a ještě déle pak na dodávky z Polska. Průměry se mírně změnily ale slavíci, vzhledem k robustním běhákům, problémy nikdy neměli. Nejkvalitnější se jeví dlouhodobě švédská „enka“, jsou však při horní průměrové hranici použití. Menší typy – jako je kombinované „téčko“, nebo polské „esko“, lze bez obav rovněž použít, pro následné kontroly ukrývajících se slavíků dalekohledem však mají nevýhodu, že nejsou tolik vidět.
Materiál (i u tvrdších švédských kroužků) po více letech doznává sice určitého opotřebení, kvalita kovu je však pro slavičí život dostačující. Nikdy jsem nezažil situaci, že by značka jakýmkoliv způsobem běhák namáhala.  

Pohlednice odjinud

Zajel jsem za hranici kraje, k Starým Hradům, na Jičínsko. Prý slavíci na náhorní plošině nad Zeleneckou Lhotou z jara také zpívají. Už jsem je tam ale v tom tropickém „výsmahu“ včera nenašel. Hledání v čase přicházejícího léta, navíc v zcela neznámém prostředí, je značně náročné a dlouho taková činnost člověka bavit nemůže. Louky jsou vesměs nepokoseny a jeden krok v nich nebývá jistý. Jde v podstatě o jakési „klopýtání s nastraženýma ušima“. Prostředí však je to krásné, krásné „tak trochu jinak“ – spíše suchopár. Poměrně dost motýlů i zajímavé květiny. Takřka na každém kroku tu kvetou šípky, černé bezy jen místy.
Když jsem na samém konci křovitého pásu uviděl tenhle strom, začal jsem uvažovat, že se vrátím velký kus cesty k autu pro foťák. Ten úkaz měl kouzlo. Dub zmožený nemocí, jen o chvilku déle na tom slunci vítězící jmelí a pak už jenom růže šplhající, dokud je čeho se přidržet. Výjev o nemoci, oslabení, odcházení a konečném přemožení časem – tím, který se ještě docela nedávno zdál tak přívětivým. Úkaz pro malíře, básníky i signál náhodným poutníkům.
Zajímavý kraj! Všude pějí „nazelenalí“ rákosníci, na každém suchém klacku hlídkuje ťuhýk! Pěnice pokřovní i hnědokřídlé, i ta nejvzácnější – vlašská!
Fotit v tom slunci pořádně nešlo, monitorovat taky ne. Vrátím se na jaře, vyjde-li čas!

Veterán od Klenice č.5

V květnu jsem psal o exhibici mistrů od Klenice, vrátili se k ní všichni čtyři!
Ještě bylo třeba prověřit pátou, poslední lokalitu. Tam by mohl být přistižen zbývající bousovský slavík – ten nejznámější. Vystupoval nedávno v rozhlase v povídce Obraz, který jsem hledal. Slavík ten svůj příběh ještě vystupňoval poté, co stará opuštěná zahrada vzala za své a on přesídlil k soutoku z železniční vlečkou. No a dnes v tom „vyhnanství“ byl znovu potvrzen!
Tak tedy město na Klenici má zpátky všech pět slavíků! Za 28 let bádání takový úkaz nepamatuji!
Tento slavík nemá známý věk, byl kdysi označen jako „starší dvou let“, ale nějaký ten pátek už mu bude! Myslím si, že mne předevčírem poznal, když jsem mu kroužkoval samičku. Choval se přesně, jako před rokem, když jsem jej přesídleného znovu objevoval. Zajímavostí bylo zjištění, že pták v čase krmení mladých už postrádal obě šesté loketní krovky. Inu – čas pootočil soukolím, Začíná už zase pelichání a slavíci zmlknou. Co jen kouzel a nekompromisní pomíjivosti má ten „slavičí rok“ Mladoboleslavska!

Čtení z peří II.

V první části byla sledována rýdovací pera, v druhé budeme diskutovat letky. A když letky – tak tedy ruční, ty mají v problematice určování slavíků zásadní význam. A stejně důležitou roli hrají v rozlišování hybridních jedinců.
Nejdále s oběma slavíky „došli“ zřejmě, obecně vzato, pánové: Stadie, Berger a zejména pak Joachim Becker, operující dlouhá léta v hybridní zóně u Frankfurtu nad Odrou. „Jeho křídla“ v schématu jsou až na drobné odlišnosti v způsobu poměřování 1.RL a VK velmi věrně vyjevena.
Měl-li bych dnes stanovit, co nejspolehlivějšího použít v determinaci slavíků (na co nejdříve koukám), pak je to 2. ruční letka. Je klíčová, ale …
Nelze odměřovat rozdíly vzdáleností vrcholu per paušálně, protože křídla mají prostě různé délky. Lze je vždy posuzovat v kontextu daného křídla. Hodnotit tedy daný poměr – k důležitým sousedním. Druhá vůči čtvrté – tak to je klíč pro slavíka tmavého, obecného a v kombinaci s vyhodnocením zúžení vnějšího praporu třetí či čtvrté ruční letky i pro hybridní jedince! Jistě i donekonečna připomínaná první ruční letka má velký význam, ale například u hybridních jedinců (alespoň mě známých – českých) bychom s ní nevystačili.
Ptáci jsou různí (sobě odlišní) – jako lidé. Přestože poměr letek v hrotu křídla slavíků mohou ovlivnit rozličné délky per, platit by tento znak měl. I proto, že byla zjištěna řada anomálií ve vývinu opeření, třeba samozřejmě nejprve při určování v ruce zjistit, zda jsou křídla k sobě stejné povahy. Pakliže ano, může začít „čtení z perutí“.
Nové poznatky, získané pokračujícím studiem opeření, pověsíme na tento blog také až v zimě, až nebude o čem psát. Je to další odkládané téma, ale bude tím propracované, a specializovanějším příchozím nabídne řadu poznatků z praxe. Vždyť hodnoceno již bylo tímto výzkumem nejméně půl tisíce křídel! A tam už se souvislosti přeci jen nějaké rýsují!

Čtení z peří I.

S přibývajícími počty odchycených slavíků přibývá i různých zajímavostí. Jednou z nich jsou náhradní řešení nečekaně uvolněných per rýdováku. Existují i odborná zamyšlení, považující úkaz za částečné pelichání ocasních per. Já se s tím ale neztotožňuji.
Na těchto – podle mne – „řešeních z nouze“ je zajímavé třeba to, že pera mnohdy nedosahují plného počtu i plné délky, jejich vývoj (jako zde na obrázku) je ukončen před dosažením původních rozměrů.
Druhou zajímavostí je pravidelný výskyt „hladových pruhů“, známých od mláďat z hnízd. U adultních jedinců však můj výzkum zaznamenal značné procento pruhovaných per též, je to dáno skutečností, že mnohé slavičí rýdováky vypadnou naráz a současně tudíž i dorůstají.
Zajímavostí nakonec je skutečnost, že vyfocený samec ještě v tento čas zpíval v nevhodném prostředí. Chytání těchto ptáků trvá dlouho a je ve vztahu k místu aktuálního pobytu nejisté (za chvíli pěvec může být zcela jinde), ale vždy se vyplatí. Tito „ztroskotanci“ (němečtí kolegové by zřejmě užili termín „břídilové“), mají pokaždé nějaký problém. Tento „náš“, zřejmě nekvalitní rýdovák. Měl i pravou 1.RL přelomenou v půli ale ta, vzhledem ke své „funkci“ v křídle, problém jistě nezpůsobila.
Posuzovaný jedinec je starší dvou let a jeho zpěv (i přes zmíněnou ubohost) velmi zajímavý.

Čas divokých růží

Už zase kvetou bezinky a šípky v krajině Pojizeří a všude křičí sedmihlásci – jak ten čas letí!
Mladí slavíci jdou z hnízd, totiž už zase „bonparově“ voní hlohyně – české olivy! Tak to je čas, jenž mi dělá dobře! Pokaždé si přivoním, vždyť vůně jsou čtvrtým rozměrem přírody! Kolik je v tom krásy! Naberu sobě, kolik jen unesu!
Však jenom chviličku pokvetou ty divoké růže. A právě teď by měl přiletět Máchův slavík – posel bezbřehé lásky! Teď by se měl konečně z touhy své vyznat! V Podbezdězí rozkvétajících růží…
Kopřivy a růže – kolik je v tom symboliky! Jak lépe jen tenhle kout mezi „rájem“ a Polabím představit? Růže a kopřivy – to tedy sedí!
Slavíci však už – jak výše zmíněno – vyvádějí. Zazpívají až zase za rok. Bylo to skvělé!
„Slavičí rok“ však ještě nekončí, ještě je nad čím přemýšlet! Teď „ryšavci“ zmlknou a budou pelichat. V strhujícím tempu, vracejíc se na pár týdnů do mládí! Proč? Proto, že znovu se budou muset (jako tehdy při vyběhnutí z hnízda) spolehnout jen na silné nohy, křídla je neunesou, ani s nimi nepočítají. Vsadit na rychlé oběhnutí, přikrčení se a uvěření v to, že džungle bylin je snadno nevydá, že peří barvy suchého dubového listí je neprozradí. Taková je příprava na cestu, provázená nezřízenou konzumací hmyzu – ne bobulí, hmyzu.
Proces úplného pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných – tak to je tedy téma! Bude tady na blogu přibývat „otrhaných“ křídel a všemožných zamyšlení nad tolik tajemnou částí slavičího života.

Druhá část výzkumu hnízdní populace slavíka obecného na východě Mladoboleslavska právě začíná! Tužku a zápisník přátelé znovu do ruky – vyrážíme!

Problém kloaky


Přestože byla tímto výzkumem již kdysi prokázána parazitace slavíka obecného motolicí, tento případ to nebude. Zde se jedná zřejmě o zánět, který kloaku výrazně neomezuje.
Kloaky slavičích samečků jsou „po sezóně“ často poznamenány drobnými poraněními. Do příštího jara se však mistři dají znovu do pořádku. Času mají dost.

Slavík tmavý půlnoční

6. červen nebývá časem, kdy lze ještě slavíky s větším úspěchem provokovat umělým zpěvem. Platí to i pro ty tmavé – byť přilétají později. Jeden takový byl pozorovateli od třetí dekády května registrován v slepém rameni Jizery, v prostředí, pro druh příhodném.
Nedělní odpoledne mělo být pokusem o odchycení slavíka, jenž v místě toho dne prý ještě hodinu po půlnoci krátce ale hlasitě zpíval. Zpíval často právě jen od půlnoci k ránu a slyšet byl až na balkón domu, vzdálený 1168 metrů! Už fakt, že pták zpívá tímto způsobem naznačoval, že usazený kompletní pár slavíků tmavých pro Česko ani tady zřejmě nenajdeme…
Euforie po příjezdu rychle vychladla, jediné co bylo jisté, že místo nárokům druhu opravdu vyhovuje. Připadal jsem si jako kdysi, na hnízdišti slavíků tmavých v nivě polské Prosny. Jenomže tady u Jizery, vládlo v sálavém odpoledni nepříjemné „slavičí“ ticho. Půlnoční zpěvák jakoby se do země propadl.
Od řeky doznívalo šplouchání vodáků spěchajících s proudem kamsi k Boleslavi, nad hlavou v podvečerní termice poletovali vzduchoplavci v balónech. A slavík nikde. „Vysoké“ datum svádělo si myslet, že pták mohl biotop nad ránem docela opustit, nebo si jen přestal věřit – zpanikařil a hledá uplatnění někde v širším okolí. Neznám totiž „letní“ osudy českých tmavých slavíků po jejich „odzpívání“. Nedovedu říct, co samečci po neúspěšném snažení dále podniknou, u Koprníku se tehdy z olšiny pták ztratil beze stop. Zpěvák může ale klidně v známém prostředí následně i pelichat, proces je v půli června už nepochybně „na spadnutí“. Slavíci však obecně – nezpívají-li již, chovají se tišeji, než tiše a nikdo je nezjistí. Zvláště pak tehdy, pokud je v místě vůbec nepředpokládáme. Pelichání „rezavých“ slavíků je téma, dodnes velmi tajemné.
Sklopky tady, v kyprém luhu v sousedství řeky, dál marně čekaly na svou chvíli, síť se bavila chytáním k výzkumu nepodstatných pěvců. Slunce se brzy ohnulo za jasanový háj potemělý podrostem vrb, křídlatky a netýkavky, místy protkaný pralesovitě se rozkládajícími popadanými kmeny poříčních stařešinů. Rozezpívali se drozdi, s večerem přitvrdil produkci i nadržený zpěvný rákosník. Slavíka však ani končící se den k ničemu nevyprovokoval. Naděje se po kapkách vytrácela a pro stav věci jsme začínali hledat zdůvodnění. Kdyby byl slavík hnízdil, sklopka by musela chytit jeho družku, to bylo zřejmé. Divoký chmel dál požitkářsky stoupal ke korunám stromů, z luhu se zlomyslně vyrojili komáři. Poslední kontrola sklopek a poslední provokace u sítě. Sotva však odtloukly úvodní strofy z disku, světlinou při okraji prokmitl stín a síť se na vzdálené tyči nadějně zavlnila. Nebylo pochyb, že takto může reagovat jen vyprovokovaný objekt! Pěnice, pěvušky i zmíněný „jižní“ rákosník se chytali docela jinak.
V síti nakonec opravdu poskakoval samec slavíka uherského, dvouletý a podle kloaky zřejmě nehnízdící jedinec! Jeden z těch nadšenců, kteří každoročně zkouší naše podmínky k zahnízdění.
Přestože byl mistr tentokrát postavy drobnější, hmotností se vše snažil dohnat. I tučnost byla vysoká a my můžeme jenom přemýšlet, co čerstvě prožité pro výzkum problematiky zpívajících uherských slavíků směrem k nám naznačuje. Posuneme se konečně o kousíček dál?!

„Pořád se něco děje…“

Touto pravdou jednoho známého vypravěče uvádím podivnost, zjištěnou včera, kdy jsme „prověřovali“ výskyt hybridního samce na Dolnobousovsku, u osady Šlejferna. Zákon schválnosti si tam užívá nadvlády nad mým snažením! V místě se pohybuje původní pár slavíků obecných, samec se zdá být „pánem situace“, nedávno vyletěl proti provokaci zpěvem SO, včera ST. A hybrid nikde! Tamní hnízdění je už zřejmě ve fázi středně velkých mláďat a hybridní samec nemusí mít k dění nijak velký vztah, nemusí mít vztah dokonce žádný. Pršelo, docela hodně, celý den, ale po příjezdu se obloha nad Červenským rybníkem začala uctivě „krotit“. Aby ne, když přijeli do míst milí hosté. Slečna studentka dokonce z regionu, kde tohle v červnu asi moc neznají.
Do auta na mostku nám málem vrazil rozdivočený sameček ostříže; neuvěřitelně obratně v té svižné rychlosti vyhoupl nad vrbiny a pokračoval v slídění po zmoklých vlaštovkách. Slavíci se chytli hned dva, ale takoví, co nás mnoho nezajímali. Na toho vzácnějšího jsme toho odpoledne nedosáhli.
Co však bylo zajímavé u samce opakovaně kontrolovaného a pravidelně i váženého, že začaly vypadávat loketní krovky! „Tak to už jsem někde viděl!“
Všiml jsem si u dvouletých slavíků, že nějaká ta „díra“ občas v loketní řadě je, ale pozornost jsem tomu jarnímu úkazu velkou nevěnoval. Přestože tento pták dvouletým nebyl, jeho křídla tak nějak zvláštně startovala proces kompletní výměny opeření. Ikdyž je tento na křídlech zrcadlově nesouměrný, může jít o zajímavou věc. Vždyť hnízdění, bude-li úspěšné, nepotrvá už zas tak dlouho. A o slavičím pelichání – dosud tajemném – se toho moc neví. Samci si tento „pelichací náskok“ – byť by měli ještě hnízdit – mohou zřejmě dovolit. Trvá-li (podle mých zjištění) proces výměny zhruba šest neděl, vysvětlovalo by to ony poloprázdné lokality na přelomu prázdnin. Myšlenka je to zajímavá, ještě si na ten plácek „posvítím“.