„Přituhuje“


Prochodil jsem kraj. Chodil jsem několik dní od místa k místu a hledal opozdilé slavíky. Sedmadvacátého srpna jsem jednoho našel u Horky – v místě, kde jsme s Tomem na jaře začínali. Jak symbolické! K popisu prostředí se vrátím jindy, spíš uvedu pocit z odchytu, jak jsem se napálil. Jak šel čas, byl jsem stále více přesvědčen, že jej nechytím, že jde o jarního „rekordmana“, který si sklopku pamatuje. Sklopky se zatím cvičily na druzích, které v tuto dobu krajem protahují a svědčí jim „slavičí přítmí“ při dně křovin. Tady jsou, bez popisku, každý je jistě pozná.
Už bych jel od Horky domů, památný dub jsem na Zájezdech vyfotil pro svůj sloupek v novinách; byl jsem se vším spokojen. Zvláštně mi ten stav vyhovoval. Se slavíkem mi tam bylo dobře a domněnce jsem stále pevněji věřil. V poslední kontrole, nejblíže kraji, ve sklopce najednou poskakoval! A kroužek neměl (na fotce už samozřejmě má)!
Byl jsem rád a zmaten zároveň. Mohl být ten jarní průtažný? Nebo, co se událo během slavičí sezóny u Horky? Kdo to ví? Sedmadvacátého mu chyběly tři dny (centimetr) do odletu. Během prázdnin tedy stihne odletět!
A nějaký ten rok už mu bude (podle šíře RP)!

Po stopách „přesídlenců“


Kroužkování přispívá zcela zásadně i výzkumu zdejších slavíků. Bez kroužku na noze a možnosti při troše štěstí s jedincem dále pracovat, by byly výsledky mnohem skromnější.
Jedním z poznatků z kontrolních odchytů v tomtéž roce či po letech je prokázané přesídlení kroužkovance. V archivu je již dostatek materiálu k tomu, aby bylo možno tak detailněji nahlédnout do chování mláďat i dospělých ptáků. Výsledky se daří občas získávat i formou nálezu okroužkovaných slavíků, uhynulých na silnici, zabitých o sklo, ulovených predátorem apod. Hovoříme-li o přesídlení jedince, máme na mysli jiné místo než je to, kde byl slavík označen. Ať už to bylo hnízdiště, rodiště či pelichaniště (ikdyž to se v naprosté většině případů s předchozím kryje).
Posledním takovým výsledkem kroužkování je nahlášení uhynulého slavíka od Dolních Stakor. Pták byl pravděpodobně chycen predátorem, z informace jsem měl pocit, že nejspíše domácí kočkou. Kroužek na noze vypověděl, že ačkoliv by se v místě nálezu měl vyskytovat slavík jiný, zastižen tam byl pták přesídlený od Března – místa, vzdáleného pět kilometrů severozápadním směrem. Označen tam byl tehdy v květnu 2008 jako dvouletý a právě tato věková kategorie bývá v chování značně nestálá. Otázku prvně hnízdících slavíků budeme diskutovat spolu s jinými tématy v zimě.

Baba a její vůně

Že to nejde dohromady? Kde že! Co jich jenom má – ten kopec nad Studénkou! Co se jich tam do podzimu vystřídá! Mateřídouška, pak divoké růže šípků, ještě před tím ale jabloně a hrušně, posečené osení – a dneska? Dneska máme mámivou! Černají bezinky a to je tedy opiát!
Supertěžká vůně se válí při dně starých vozových cest – těch, které vždycky tak spolehlivě dovedly všechna ta loukoťová kola serpentinami k vrcholu. Dnes zarůstají, klenba se nad nimi zavírá, projet tam nelze. Kde jen jsou pokřiky hospodářů, kde zůstala sláva Staré Studénky! Ten kraj ale našli slavíci a tak je to zase „něco – za něco“! A ještě jedno využití tam funguje. Vím, že tam pokaždé potkám zkraje kopce alespoň jedno zaparkované auto s párem, který nestojí o láteření podváděných protějšků ; vím, že po jejich „sbližování“ zbudou v trávě rozličné potřeby a vím taky, že tady na Studénce už to jinak nebude.
Kde se ale sluj nad cestou uzavírá, bývám už se sklopkami opravdu sám. Slavíci tu letos ještě nějací musí být a to mne zahřálo. Přiletěla bouřka, rozčísla se o hřeben kopce a to mne hned zase zchladilo. Ve statku pod silnicí mi farmáři nabídli kafe a mluvili jsme o koních. A taky o slavících, samozřejmě. A pak jsem odjel domů. Než jsem ale stačil rozvěsit vymáchané svršky, vylezlo slunce. Jen na chvilku, jakoby se vysmívalo, ale já už věděl, že volá k návratu a nabízí reparát. Poslechl jsem – a ještě že tak! Po dešti mi to tedy šlo! Podle odezvy na hlas jsem věděl, že tu přebývají dospělí slavíci a to je žádaný „materiál“. Zejména teď, chtěl bych totiž chytit slavíka zcela přepelichaného, pak mohu začít s chutí „viklat“ možností, že z domova po přepeření nepospíchají. Žádného takového jsem však dosud nechytil a to je příjemně podpůrné.
A rozměry velkých per svědčí už jednoznačně pro slavičí samečky – a to je druhý moment, který mne letos v konci sezóny velmi zajímá. Ve chvíli jsem měl dva, oba s chybějícími milimetry na letkách. Kolem se plížil do vsi mladý sportovec – běžec, kterého jsem při jeho první cestě (když ještě běžel) poučil letmo o důvodu mého štrachání v roští. Teď jsem mu slíbil, že v rámci osvěty, by toho třetího očekávaného mohl ve sklopce uvidět na vlastní oči. Bylo to trochu chvástavé, notně sebejisté – nikoliv však naivní. Natolik „řemeslo“ podzimního chytání znám. A ten slavíček tam vskutku poskakoval! Mladý muž se cítili obohacen setkáním natolik že poté, co se dohoupala Pesola a slavík s kroužkem zmizel v roští, nečekaně mi podal ruku, poděkoval a už zase odběhl. V květnu si prý dá pozor.
Chytil jsem pak ještě mladého slavíka a za poctivou hodinku jsem v té opravné zkoušce dokonale uspěl. Všichni tři dospělí opravdu budou samci a tohle jsou poslední důkazy pro má podezření. A zkusím si vše ověřit na jaře, přestože biometrika bývá dostatečně spolehlivá.
Taky jsem hodnotil slavičí tučnost a oni – stejně jako bezinky, taky začínají těžknout! A načapal jsem je při tom, že si jich i zobli. Dospělí to mnoho nedělají.
Nezobli si ale všichni, jenom dva. O starých fakt vím, že spíše sbírají velmi aktivně po zemi hmyz, je výživnější. A proto tloustnou.
To byl tedy výlet, takhle by to mohlo klidně skončit. To by byla tečka po sezóně!
„Klidnou noc, Stará Studénko – plácku pod čedičovou Babou.“ Kamene tvrdého, jako kraj sám…

Vám, kteří přicházíte

Vám, kteří jste si zvykli přicházet na „slavičí stránky“, děkuji. Zrcadlo, které jsem k jejich roštím v únoru postavil, má přispět k popularizaci druhu. 
Dále chci říct, že mě baví psát pro Vás. Baví mě ohlasy a připomínky beru vážně. Ještě si za slavíky spolu letos vyrazíme, buďte bez obav! Ještě nám pár chvil dopřejí. A budete přítomni i u posledního opozdilce, kterého v kraji objevím.
Teď mi však dovolte jednu odpočinkovou záležitost. Nechť Vám udrží dobrou náladu, přátelé a po tomhle světě – ať se Vám chodí hezky.
Z Kněžmostu vinšuje, pozdním slavičím létem – jak už tolikrát – dostižený,
                                                                                                                    Pavel Kverek.

Zastavený čas

Díky tomu, že mohu tady na webu umístit vzpomínky na pár minulých dnů, dokáži ve skutečnosti zastavit čas.
Napsal jsem, že už těch „rezavých křídel“ letos mnoho nebude, ale přeci jen ještě nějaká dám. Byla by to škoda, troufám si tvrdit, že pelichající slavíci jsou ve výzkumu hodně cenným tématem. Jednou to zpracuji. A jejich chytání – to je kapitola sama pro sebe! Jde o studnici zkušeností, druh lze tak nahlížet z dalšího úhlu a hlavně – existuje možnost, jak ještě postihnout na poslední chvíli dosud nenavštívená hnízdiště.
Tak tedy:
Bakov nad Jizerou – pískovna
Počasí hrozilo deštěm, ale ještě že jsem vyrazil. Sklopky chytly dva ze dvou objevených dospělých slavíků, stav jejich pelichání byl tradičně zajímavý. Bonusem byl košík březových kozáků a křemenáčů. Vyfotil jsem slavíka nad košíkem s houbami, ale byl to takový kýč, že to sem věšet nebudu.

Horní Stakory – Podbaba
Přijel Jirka Zajíc z Hradce Králové a vyrazili jsme ke Kosmonosům, na Babu. Měla to být „náplast“ za loňský rok, kdy přijel v září k Sukoradům – a pozdě. A náplast to byla! Chytili jsme zase dva pelichající slavíky, pozorovali krajinu i otakárka fenyklového (fotka je špatná, foukal vítr). Jirka přikusoval trnky a já za něj křivil hubu. Čile jsme diskutovali.



Horní Stakory – Chaloupky
Tak to je nové místo, které jsem tipoval už několik let. Konečně jsem se přinutil jej navštívit. Ozval se mladý (ještě celkem nepřepelichaný) sameček a „hlas“ jej nápadně zajímal. Když se chytil, říkal jsem si, že v místě musí přeci přebývat ještě alespoň rodič od toho výrostka. A taky ano! A měl ještě dvě staré (!) letky (na druhém křídle, tady už jen jednu /1.RL/).
Ten se tedy s odletem omešká! Je ale dobře, že náhradní hnízdění slavíkům vycházejí. Ta jsou opravdu náhradními, druhé v našich podmínkách možné není.
Ještě musím vysvětlit lokalizaci: „Chaloupky“ je drobná osada východně „plechového města“; proslavilo ji nedávno vyfocené tornádo.

Lhotky – rybník Vražda
Posledním místem, které jsem navštívil (včera odpoledne), byla trasa jarního Vítání ptačího zpěvu. Vzpomněl jsem si, že jsme tam tehdy vzadu slyšeli slavíka. Tak jsem tu starou alej nádherných hrušní navštívil a štěstím málem nedýchal (později i strachem).
Ale popořadě:
V polích jsou dvě jezera, obě víceletá – a to je samozřejmě síla! Naklonil jsem se nad mělkou hladinu abych zjistil, co brzdí všechny ty dlouhonožce a drobné kachničky, směřující k moři. A jsem zplnomocněn prohlásit: „To je tedy zotavovna!!!“ To je hlasů nad hlavou! Před desíti lety už bych byl mazal pro sítě. Vím, že „kaluže s bahňáky“ teď frčí, čtu ostatní weby. Aby ne! I Jirka mi na návštěvě líčil, jak je to u nich.
Já jsem si ale radši čerstvě koupil za dvacku v Boleslavi potemníky a sklopky o tom věděly. Takže jsem musel zase do roští. Slavíka jsem opravdu v jednom sektoru „ťuknul“ a zkusil ho. Až když člověk vleze do těch křoví, zjistí, co je to za úžasný svět. Zvenčí to vidět není.
Objekt zájmu si dával načas a tak jsem přešel vedle do louky, za motýly. To byla trefa! Pan řídící Kropáček mi tehdy říkal: „Kdybys viděl oranžovýho žluťáska, hned za ním utíkej, vzácnej bude v každým případě!“ Měl jsem těch – málem čtyřicet let ale svatý klid. Pan řídící tu dávno není a já opravdu žádného podobného neviděl. – Tak a tady v louce najednou poletoval! Foťák jsem nechal zase v autě, takhle bezradným jsem byl tehdy s tím otakárkem, taky v tomto kraji. Je to silné místo! Protože tihle motýli na květech křídla rozevřou jen tehdy když odlétají, všechny fotky bývají jen po rubu křídel. Já jsem se rozhodl jej chytit do ruky a přestože o něm píšou, že je opatrný, povedlo se mi to! Donesl jsem ten migrující zázrak k autu a docela úděsně vyfotil.
A zase pustil. Byl rád. Šlo o žluťáska čilimníkového – samičku a připouštím, že někde jinde se s nimi lidé snad i setkávají častěji, ale tady u nás ani otakárek ovocný, ani tenhle žluťásek prostě nejsou. Byl jsem zase v té mojí krajině šťasten! To jsem ještě netušil, že na mne bude čekat téměř přepelichaný slavík ve sklopce! To byl závěr – tedy ještě ne! „Ještě pane Kverek zaplatit!“ Přes Chlum na mne od Křižánku vlítla bouřka, ale jak! Připomnělo mi to útok ostříže tehdy u Červenského rybníka koncem jara. Přes velkou snahu byl taky neúspěšný, jako teď tahle záludná bouřka. Jen se po mě na cestě zaprášilo (po pár metrech spíše „zacákalo“). To byla tedy ode mne „loupež“ – to bylo odpoledne! Nejradši bych chytil „cajk“ a vyrazil i teď, ale to si fakt už nemohu dovolit. Tak zase někdy jindy.

Přeci, ale pozdě!


Před rokem jsem na rohatských Horách chytal čtrnáctého srpna a byl jsem úspěšný hned dvakrát! Letos jsem si radši o den přispíšil a už tam není nic. Místo, které jsem objevil teprve v loňském roce, patří k nejkrásnějším. Je to hlavně kvůli mohutné hrušni – špince, pevně stojící na návětrné straně křovitého pásu. Hrušně jsou obdivuhodné, mají nejkrásnější stavbu koruny, věděl to už Max Švabinský.
Do místa v létě nelze dojít, kolem jsou lány polí. Po žních už to možné je. Přišel jsem ale pozdě, slavíci zmizeli dřív. Anebo vloni později! To se chytil jeden málem přepelichaný a druhý oproti němu s velkou prodlevou. Ten rozpelichaný se musel zdržet jistě do konce prázdnin. Škoda, že je neumím chytit do sklopky opakovaně, ať ji maskuji sebevíc.
Dosud jsem s chytáním nad slavíky vyhrával, teď už to bude naopak. Jde ale o klasický scénář konce sezóny.
Dole, u Červenského rybníku, ještě dva jsou. Staří známí, na starých místech. Párkrát se ozvou a pak si mě už nevšímají. Ani sklopek, což je smůla. Chtěl bych je zkontrolovat. Už tam ale letos nepůjdu.
Než problematiku pelichání tady ukončíme, chtěl bych poznamenat zajímavé zjištění:
Na příbřežních hnízdištích volí ptáci k pelichání sušší partie v okolí. Nedrží se vůbec u vody. Napadlo mne to tenkrát na ornitologickém táboře na Řežabinci a krásně se to potvrdilo i u Žehuňského rybníku. Jde o zajímavý poznatek.
Kdo už je tady na webu z rezavého peří slavíků unaven, brzy si odpočine. Až zmizí poslední slavík, fotky prostřídám nějakou tou „vatou“.

Je tady hezky!


Tenhle kraj nenudí. Už jako kluci jsme chodívali na pole sbírat kameny. Myslím ty barevné, třeba acháty, nebo jaspisy či ametysty. Řeka Jizera je tady poukládala v čase, kdy si krajinou tekla, jak se jí to hodilo. Teď, když chodím do hájů v sousedství těch kamenitých polí za jiným posláním, přeci jen mne ta místa s štěrkovou pokrývkou provokují. A tak se tam vzpomínkově občas zastavím. Uznejte sami, nejsou to krásná zastavení?!

… K jižnímu obzoru

Dvě osmičky (8.8) v Slavičím kalendáři už nápadně odhlíží k jihu. I hnízdní plácky čeká zásadní změna, brzy osiří. A každá z mých návštěv to jenom potvrzuje.
I ty slunečnice, které se dlouho jedním směrem dívat nikdy nevydrží, tam nějak víc koukají.
Aby taky ne, vždyť za hřbetem Chlumu zmizeli první slavíci! Je to v roštích znát. Tam, kde hnízdili po jednom páru, lze odchytem docela snadno zjistit, že zůstal už jen sameček.
Kterému milimetry třetí a druhé ruční letky k odletu přeci jen ještě chybí. To však už vyřeší den s nocí následující. (1.RL je již ve finále).
A taky ještě jeden z potomků – zdá se – nikam z toho krásného plácku nespěchá. Navážil jsem mu jen 19 (!) gramů, je bez tuku a hubený. Kam by s tím taky šel? Musí se činit! Podle měření to je drobná samička.
A přitom už pod boleslavským nebem ze Slavičího roku odtikávají vážně poslední hodiny.
Velká Kniha přírody tak zvolna a nesmlouvavě obrací list a do obsahu pohotově přidává nové, zcela jiné postavy. (Že jsou nostalgicky a stylově v barvách slavíků, je od ní milé, „desku“ toho pomyslného gramofonu to už na začátek ale nevrátí).
Za dveřmi se totiž k ráznému zaklepání natahuje další díl roku a my tou podzimní stopou půjdeme s ním.
Skloněná hlava slunečnice je plná pokory za to, že může po všech těch svatbách se sluncem a žíznivými opylovači v klidu zrát a žít dál ten poctivý pocit vršícího se putování po týhle zemi.

Pelichání „křidélka“


Tomuto útvaru v křídle se u slavíků věnuje jen málo pozornosti. Pro toho, kdy by přeci jen chtěl vidět, kdy a jak tato „pírka“ jsou měněna, tady je předloha (jsou to ta dvě v toulcích).
Situaci jsem vyfotil 6.8. u Násedlnice, půjde zřejmě o samečka, jehož partnerka už bude asi pryč. Nikde jsem jiného na malé lokalitě nezaznamenal. Mláďata už by z takovéhoto (izolovaného) místa byla zřejmě pryč na potulce, pokud na této „jednopárové“ lokalitě vůbec k hnízdění došlo.
Teď už to bude takové „paběrkování“, hnízdiště se budou plynule vyprazdňovat tak, jak budou křídla slavičím rodičům dorůstat.
Otázka průtahu severnějších populací slavíka obecného je složitá – až tajemná. Ale to platí i pro slavíka tmavého, jehož populační potenciál je severně od nás ještě daleko mocnější než u SO. Kudy a jak ti ptáci letí, že jsou na našem území zastihováni v tak malých počtech? Nebo to s nimi ještě neumíme? Až pochopíme směrem k nám vysílané signály „tukových zásob“ chytaných podzimních slavíků, budeme snad chytřejší.  
  

Tah začíná

„Tohle přihlížení ptačí migraci mě fascinuje“ – napsal Robert Doležal na svém pěkném blogu poté, co se nechal unést dálkovými přesuny rorýsů nad moravskou zemí. Rád ty postřehy čtu a mám to nějak podobně.
Blog je dobrá věc, někteří přátelé jej chystají již docela dlouho a je škoda, že s tím doposud nevyrukovali. Jak je znám, budou to hodně dobrá témata.
Chodí zajímavé ohlasy, díky kterým jsem se stihnul „podívat“ třeba do „slavičí zahrady“ na Slovensko. Chodí i jiné a myslím, že to může pomoct třeba i monitoringu slavíků, anebo „jen“ tomu, že o tématu prostě „pokecáme“. Ano přiznávám, že mě to téma táhne s sebou docela výrazně a otevřelo mi nejedny dveře, před pár dny třeba u pana primátora, ale fakt to dělám především pro slavíky. Ať si každý myslí, co chce. Pomáhám jim málem třicet let, mám s tím i dost nepřátel a problémů, ale neuhnu z cesty – teď už ne. I na tom magistrátu se začíná více o krajině mluvit. Co víc můžu chtít v týhle „válcovací“ době! Před mikrofonem mi dokonce pan doktor položil otázku – co může město udělat pro slavíky? Připadá to někomu málo? Pro mne a slavíky to byla veliká příležitost. A jak ho znám, nejde z jeho strany o žádné předvolební „zrcátko“. Region je i díky slavíkům zas o milimetr více vidět a to jsem vždycky chtěl. Netajím záměr dostat fenomén víc mezi lidi a přes „krále pěvců“ tak zvýšit (mnohde dočista probudit) zájem o ptactvo, jejich prostředí a tím i domovinu všech nás místně příslušných. O to mi jde. Ale i o to, vzdělat se v oboru a pochopit všechna ta tajemství. Je to vzrušující.
… Tak, dnes by měli již někteří slavíci „letět“. A vím, že to tak je. Vidět tedy do jejich cestovních scénářů, když kroužkování na to nestačí – to by bylo! Kolega Vašek Jelínek vloni u Svitav vyzkoušel zajímavou věc. V prostředí, kde druh nehnízdí, jej nachytal za letního tahu. Tak to je tedy výsledek! Tam by chtělo dnes večer už stát a týden nebo dva to tam filtrovat. Vážit a sledovat jejich „palivo v nádrži“ – tak to by mne doopravdy zajímalo! Chytil totiž staré ptáky a podle fotek se nemýlí! A skvělá jsou samozřejmě i jím uváděná data průtahu.
Naši slavíci budou nad republikou hodně rychlí, nechtějí prohospodařit „výbavu“ na cestu, kterou přežíráním se v rozdávačných roštích docela snadno získali. A bude fungovat jen několik míst, kde se zastaví, schovají a občerství před další etapou. Křídla mají nová a tak se na ně mohou spolehnout. Jak je to vyvážené! Zatímco během pelichání věřili silným běhákům – teď přijdou na řadu křídla! A ona je donesou – a zase přinesou. Kroužky to vypověděly v archivu nejmíň třistakrát! Tak tedy: „Šťastnou cestu Vám, kteří už musíte do tmy!“