Dluh od posledně …

Dlužím Vám představit slavíka modráčka z jarních odchytů a řeč byla i o žluvě hajní, tak tady jsou. Fotky nejsou nic moc, ale pro představu postačí.

Čas hodnocení

Blíží se konference na Vysočině a proklepávám zápisníky. První referát je o pelichání slavíků obecných. Raduji se, kolik mám nově fotomateriálu. U adultních jedinců jsem schopen celý průběh konečně doložit momentkami. A taky to udělám! Kolega „z dílny i z roští“ – Tom, mi je tam postupně prosvítí a já zúčastněné tajuplným procesem v těch 20 minutách provedu. A doplním i zamyšlení nad odletem, což je taky téma! Tam jsem ale zatím tak nějak polozmaten a dost často ještě prohrávám. V těch fotkách je strašně času, ale vyplatilo se to, už mě tady doma upozorňují, abych je zazálohoval, že silně riskuji. Budu muset, jinak bych se mohl tam někde v trní na prahu máje akorát tak „zhoupnout“. Je tam třeba slavík, kterého hledala ornitologická Evropa od doby, kdy ji téma začalo zajímat. Toho už jsem ale pojistil. A tímto můstkem se dostávám k druhému vystoupení na tom mezinárodním fóru, seznamující posluchače s fenoménem křížení. Tak to je tedy v současnosti hodně frekventované téma v zoologii. No, snad mi bude stačit časový výměr, před lety v Litomyšli na Aktivu kroužkovatelů jsem to značně přetáhl. A tímto můstkem se dostávám k tomu, že letos i do Litomyšle po pauze znovu pojedu a na referát jsem kývnul. Co bych tak asi vylovil? Pohrávat si s čísly mne nebaví, otevřu tam asi okno do moderních slavičích hnízdišť kolem dálničních viaduktů. Mám to docela zmáknuté a je co diskutovat. Bonusově vykreslím, jak jsem se tam málem otrávil po nějakých peckovinách podobných višním, chutnaly skvěle, „testnul“ jsem jich v euforii sice jen pár, ale hlava mi pak mohla uletět! Tvrdím, že právě tam slavíci ani nezpoznají, že už nejsou v Africe. Jen několik dřevin je tam původních, kvetou a plodí od jara do zimy. Nad rovníkem však takhle neřvou motory, v noci tam nikde nesvítí městské lampy a početně reflektory aut. Byly časy, kdy přes noc i tady „na desítce“ býval klid, to už se ale nikdy nevrátí. I slavíci směřují k člověku a jeho vymoženostem. To je ale smutný závěr tohoto večerního vstupu! Zneutralizuji jej tedy nápadem, že téma na setkání kroužkovatelů ještě asi po noční korespondenci a ukázce kolegových fotek slavíka tmavého změním. Teď si myslím, že budem diskutovat věkové odlišení tohoročních jedinců, je to prospěšné.
   

Slavíci od Střípku


Střípek je jednou z drobných hladin Boseňské soustavy, na Kněžmostsku tvořené rybníkem Býčinským, dvěma Střípky a Stržákem. Odstín hladiny toho nejspodnějšího – Stržáku, přirovnává starý básník k barvě lesního medu a má pravdu. Rašelina jej opravdu barví velmi temně. Takovou barvu jsem viděl kdysi snad jen na horním toku Malé Mohelky, pod Lesnovkem (v oblasti Českodubska), kde voda lesního rybníka působila též velmi ponuře. Snad jen písně střízlíků tam rozháněly svým vysokým laděním podivnou opuštěnost místa. My ale zůstaneme u Kněžmostu, v pobřeží Horního Střípku, kde hnízdí dva až tři páry slavíků. Co tady předvádí jaro, když olítaným koridorem pod Studénkou táhnou ptáci k Bezdězu, to bývá síla!
Když je v květnu po dešti, síť chytne i žluvy, kolem vody volají moudivláčci, zelenonohé slípky tam ovládají většinu pobřeží. Rostou májovky, později i obří pýchavky, na polích se třpytí acháty. Slavíkům tu se mnou v „máchovsky“ vyladěném večeru naslouchal před lety i mistr kytary – Štěpán Rak.
Tady se udál předchozí příběh, odtud jsem slíbil pokračování. Pojďme se tedy do míst vrátit.
Co dokáže zkušenost
Kroužkování vděčím za většinu poznatků na poli specializace. Ukáže-li se kontrolním odchytem již dříve kroužkovaného slavíka jeho vysokověkost – je jisté, že máme před sebou zkušeného jedince. Dále pak, přežijí-li mláďata první pobyt v zimovišti – ještě to neznamená, že jsou automaticky předurčena k úspěchu v prvním svém hnízdění! A zejména to platí pro samice.
Měl jsem zde u rybníků možnost sledovat dvě samičky slavíků. Ta stará, která se s kroužkem vrátila počtvrté – jednak přilétla velmi brzy, ale hlavně věděla, kde na zemi založit stavbu tak, aby skýtala co největší záruku úspěchu. Později přiletěla ještě jiná – dvouletá, bez zkušeností. Hnízdo postavila na přehledném místě pod stromy, s absencí bylinného patra. Nechtěl jsem tomu záměru ani uvěřit a sotva se objevilo první vajíčko, hnízdo vzalo za své. Samice se ztratila, co se přesně stalo – nevím, peří jsem naštěstí nikde nenašel.
Zkušená sousední slavice byla i toho roku úspěšná a mladé vyvedla. Její chování při péči o potomstvo bylo úsměvně profesionální, o to víc mne mrzelo, že dalšího jara se z Afriky domů už vrátit nedokázala. I tak se ale tato „dáma v slavičích letech“ postarala o rekord kroužkováním sledované samice slavíků mého výzkumu.
K čemu je dobré široké sečení protilehlých svodnic?!
Asfaltová silnice k Agropodniku, který je pár stovek metrů odtud a donedávna poskytoval poslední útočiště sýčkům, je po okrajích řádně udržována. Svodnice oboustranně vysečeny, v prostoru dělící hráze dokonce poctivě až pod keře. A právě tam jsem našel rozšvihané slavičí hnízdo se snůškou, umístěné na suché větvi okraje černého bezu. K čemu slouží taková péče uvážíme-li kolik jen strnadů v těch místech hnízdí? Kolik zvěře tam klade svá mláďata! K čemu je tato zbytečnost? Napsal jsem o tom alespoň v místních novinách…
Vzpomínka na „Pepu ze Sázavy“
Býčinský a Horní Střípek jsou rybníky, kde lze na jaře chytit slavíky modráčky (najdu pro Vás potom nějakou tu fotku). Kolega Pepa G. z města S. sem ke mně jezdil a pokoušel se o ně. Jednoho apríla zažil čas, na který pak dlouho vzpomínal. Zničehonic totiž přišla sněhová vánice, která stlačila k zemi táhnoucí modráčky. Ti, po černě vyasfaltovaných trasách polního letiště, přízemním letem směřovali k rákosinnému pobřeží a tam se ornitologovi tiskli ve vydutých sítích, drženi povětřím. Byl v té sibérii přímo u toho a tak viděl, jak „modří slavíci“ po chviličce při výkyvech povětří, z sítí zase úspěšně odlétali. Byl však tím divadlem natolik fascinován, že to v něm už zůstalo.
Jsou v přírodě chvíle, kdy operujeme v tu správnou dobu opravdu v samém centru poznání a pak se přísun zkušeností fakticky dá vážit na kila! Jindy se zas pachtíme za střípky poznání, které tak nějak stále nepřichází.
Slavíkům zkušenosti – nám trpělivost! Toho je třeba! Díky za dnešní spoluúčast při virtuálním putování srdeční krajinou Kněžmostska – oblastí, ornitologicky známých mělkých polních rybníků poblíž Koprníku.
Užijme si, k návratu přemluvené babí léto, alespoň dnes a děkuji za ohlasy, přátelé.
Váš – slavičím rokem uklopýtaný a pokorný jeho moderátor – Pavel Kverek z Kněžmostu.


  

Pomáhat a chránit

Když už slavíkům vstupuji do života tím, že je špehuji a chycené, na nejnutnější chvilku beru do ruky, chci jim to nějak kompenzovat. Chci pomáhat, chránit jejich hnízdiště i je samé.
O tom jsem tady ještě nepsal, ale mám ty ryšavce v oblibě. Když tam tak člověk šmajdá během jejich hnízdění, upozorňuji sběrače hlemýžďů, venčitele psů, seřvávám toulavé kočky a v prostředí našlapuji velmi opatrně. A opravdu – volně vyloženo – modlím se za ně. Tvrdím, že o hnízda se začne člověk bát až ve chvíli kdy ví, kde jsou (tady si neodpustím poznámku: „Jak může někdo vykrádat ptačí hnízda, hlava mi to nebere). Sám jsem zažil při nich chvíle přesmutné i úsměvné. Aby si návštěvník těchto slavičích stránek dovedl ony situace představit, dva příběhy nyní v zkrácené verzi nabízím:

Neštěstí po štěstí

Několik let je tomu objevu, kdy jsem konečně našel v hnízdě půl tuctu vajíček v barvě khaki. U mnichovohradišťského viaduktu – kdo tudy pojedete na Liberec či zpátky na Prahu, odhlédněte k úbočí nadjezdu s zářivě zlatavým janovcem metlatým – zpět, zpět! Mluvil jsem o zkrácené verzi, omlouvám se!
Unikátní šestikusová slavičí snůška byla nalezena v místech mimoúrovňového křížení silnic u MH na MB. Vlivem pracovních aktivit člověka však došlo k opuštění sedmidenních mláďat (vylíhla se tehdy opravdu všechna). Bylo zajímavé, jak rodiče lnuli k mrtvým a zapáchajícím mláďatům, která jakoby „v momentkách zmrzla“ při vynuceném rozlézání z hnízda. Dny před tím pršelo a mláďata pravděpodobně prochladla. Příčinou byl fakt, že dělníci betonovali patku silničního poutače čtyři metry od hnízda. Ptáci se zřejmě nedokázali k hnízdu přiblížit a mladé nakrmit. Ta zpanikařila jejich voláním a místo opouštěla.
Mráz sice kopřivu nespálí, ale…
Hluboko v minulém století jsem si „spočítal“ hnízdo u polního letiště poblíž Koprníku. Bylo vystavěno v lemu cesty, u křoví v kopřivách. Když jsem přijel s kroužky, nevěřil jsem očím. „Rozsévači smrti“ – jak to uměli jen oni – vypláchli cisternu po jedech přesně v tom záhonu žahavek! Kopřivy zežloutly a zlomily se v pase. Slavičí rodiče jsem nikde neslyšel, byl jsem zděšen. V hnízdě se ale mláďata krčila, žlutavý odstín jejich kůže byl však více do červena a oční víčka měla oteklá. Vybral jsem je tehdy do kšiltovky a odnesl k rybníku. Tam jsem je sprchoval, co se do nich vešlo, odnesl je zpět, okroužkoval a vložil do hnízda. To jsem přistínil suchou větví hlohu a odejel. Už jsem se tam toho jara nedostal.
Tři kilometry od toho místa a pět let od té chvíle jsem provokoval jednou z prvních přehrávek slavičího zpěvu (z obrovského magnetofonu) jistého ptačího virtuose ve snaze jej chytit a okroužkovat. Že měl na noze kroužek, na kterém bylo znát už pár cest k rovníku, mne zas tak nepřekvapilo, mám přes tři sta důkazů, že slavíci takhle fungují. Euforie mne však pohltila doma u kartotéky. Číslo patřilo prostřednímu z pěti popálených mláďat! Vím tedy, že nejméně jedno z nich tehdy ono „dvojí sprchování“ přežilo a jak znám slavičí rodiče, nemám důvod si vůbec myslet, že zbylá mláďata neroztlačili do života podobně. Napsal jsem o tom tehdy do místního zpravodaje, jedy už tady nikdo nelikviduje. Samozřejmě to může být spíše tím, že jsou drahé a více se hospodaří. Ten plácek funguje dodnes – a víte co? My se k němu vrátíme v seriálu o hnízdištích! Příběhů tam totiž na nás čeká ještě o něco víc.

O tahu slavíků

Konečně pořádné téma – řeknou si mnozí a mají pravdu! Ale i přesto je tato problematika v mém výzkumu stále jedním velkým otazníkem. Pojďme si tedy znovu vyzkoušet, jak málo o migraci druhu víme. Mám pochopitelně na mysli slavíka obecného, který mi ale z celého kvarteta českých slavíků přijde opravdu nejtajemnější. Ještě chci sdělit, že k získaným výsledkům třeba přistupovat dlouhodobě s opatrností, mnozí potvrdí, že vždy existuje i v ornitologii řada výjimek.
Na jarním tahu se zdá, že přeci jen lze slavíky v prostředí zaznamenat, sám jsem květnový pohyb jedenkrát zažil. Tahový výskyt znají kroužkovatelé „na Žehuni“, podobně fungoval Václav Bošek u Litoměřic, kam dojížděl. Nevím jak oni, ale já jsem ten tahový výskyt načetl jinak, než se chovají třeba jarní bělořiti v polích, budníčci po strouhách, anebo lindušky kolem travnatých kaluží. Slavíci prostě po příhodné noci zpívali v oseckých lukách východně Červenského rybníku docela všude! Jsou tam v těch melioracích rozházeny „bochníky“ vrb a v každé notoval slavík. Končila úvodní dekáda máje a chytanými byli samí dvouletí samci. Bylo to znát na zpěvu i v peří. Kloaky měli v klidu a hlavně – druhý den tam bylo už zase ticho. Nešlo tehdy o pohyb během dne, ptáci vydrželi do setmění a pak „popojeli“. Už jsem v oblasti ta čísla kroužků nikdy neviděl. Bohužel jsem tehdy ještě nepracoval s tukovým skóre. Ono ale – kriticky řečeno – CESová tabulka u slavíků na jaře nefunguje, alespoň u místních ptáků v čase, kdy se tuk vstřebává, nenarůstá.
Výhodou na jarním tahu je fakt, že samci zpívají a prozradí se. Obecně o tomto tahu platí, že návrat je prudší, ptáci spěchají hnízdit, nebo se o to alespoň pokusit (mnozí dvouletí). Čekal bych tedy, že snazší bude vše na tahu podzimním, kdy nepospíchají nikam, ale bude to jinak…
Na podzimním tahu bude obtížné slavíky vůbec v prostředí zjistit. Po zkušenostech z posledních let si dokonce troufám tvrdit, že klasickým procházením v terénu pouze s dalekohledem je to takřka nemožné. Markantní je to už v případě hnízdní populace, která do odletu v prostředí (až na výjimky) pelichá. Monitoring provokací kontaktními hlasy, který jsem pro výzkum objevil a poté ověřil, by přeci musel najít v biotopu i jedince – transmigranty. Tak se ale neděje. Dva roky jsem se nyní této problematice intenzivně věnoval, mnohé se naučil a postup chytání zdokonalil (včetně práce s přehrávkou), ale cizí slavíky jsem dosud nezjistil. Snad v jednom případě před dvěma lety. Byl to ten přetěžký jedinec od Čížovek. Pojďme se v pozici „tonoucího“ zkusit onoho „stébla“ zachytit a případ zanalyzovat. Pojďme jej jaksepatří prohledat.
Nikdy se nestane, že by měl člověk štěstí nadbytek. K úplné spokojenosti vždycky něco chybí. A bylo tomu tak i tady – v místě, kde hnízdí dva až tři páry slavíků. Vůbec jsem se tam totiž zjara nedostal, takže nevím, co za ptáky tam v hnízdní sezóně „fungovalo“. Přijel jsem až 8.8. (to je už hodně „na hraně“). Sítě obvykle netahám, když zkoumám pelichání, teď jsem jednu kvůli mláďatům vypnul. Udělal jsem „kolečko“ s taškou sklopek a v síti už mezitím visely nějaké ty pěnice a u odvrácené tyče pták, u kterého (kdybych nezahlédl rezavý ocas) bych soudil na drozda. Z mělké kapsy při kraji „dvanáctky“ ale rychle vyskočil a zmizel v roští. Měl jsem v hlavě pořádný zmatek a taky vztek na síť, ale sklopkám jsem tradičně tajně věřil. Dal jsem jim ještě o něco delší čas a v té, kam pták po útěku přibližně zapadl, opravdu kontakt hlásila vztyčená stříška! Teď jsem se mohl přesvědčit, že se fakt jedná o slavíka rozměrů, jaké jsem v životě neviděl. Nazval jsem jej pracovně „XXL“. Nevím jak dalece je důležité, že šlo o hybridního samce, podstatné je, že vážil 35,5 gramu! Toho, kdo slavíky nechytá, bych chtěl upozornit, že obvyklá „jarní váha“ je 22 až 23 gramu, po hnízdění v střední fázi pelichání kolem 25 gramů. Rozdíl je tedy monstrózní! Pojďme jej ale hodnotit tak, že k sobě postavíme poměrně nízké datum, finální stav pelichání, vysokou tučnost a výrazný apetit. V takovém případě lze opravdu uvažovat o průtažném jedinci.
Ikdyž jsou kříženci jednoznačně brilianty mé specializace, v tomto případě bych uvítal, kdyby šlo o slavíka obyčejného, hybrid vše odvádí tak trochu stranou. Přesto: „Vypadají tahoví slavíci podobně jako tento?

To je tedy jediný případ, kdy mohu s určitou dávkou opatrnosti prohlásit: „Potkal jsem podzimního tahového slavíka!“
Když jsem letos chytal po hnízdištích pelichající rodiče a byl po nakontaktování 100% úspěšný, díval jsem se vždy s napětím na křídla, zda některý nebude již celý „v novém“. Takového jsem však nenašel! Tak nějak zvláštně mne to uklidnilo. Co se to tedy na podzim (či spíše v létě) děje?
Rozumím průtažným lejskům černohlavým ve sklopkách, rozumím souběžně s nimi táhnoucím a podobně se chovajícím rehkům zahradním i červenkám, jak ale táhnou dospělí obecní slavíci, opravdu nevím!
  

Spojeni přírodou

Abych proložil seriál o hnízdištích slavíků něčím „živějším“, nabízím tuto momentku z „babího“ léta.
Stál jsem pod tou naší slívou v obavě, že větve prasknou pod ovocným cukrem a žoky, že mne pomlátí. Spásal jsem všemi smysly onu náladu a bloumal tak, jak bloumávám. Fotky jsem původně samozřejmě pořizoval do novin (do svého sloupku), ale vždycky mne to zavěsí, podobně jako toho Cimrmana, v čase jeho „ochotničení“. Prostě se z té nálady nejde vyrvat. A je to ještě horší, když prolézám ornitologické weby, kde borci od Moravy k Čechám kreslí svá putování, své zážitky. Dělají to fakt dobře a člověk, má-li tu „krevní skupinu“ jako oni, v cuku-letu je u stativáků s nimi. Jsme spojeni přírodou „a tyhlety moderní počitadla“ nám všechny ty dálky konečně zkracují!
Přichází podzim, po Jizeře už zase táhnou léto z hor „žlutí koníci“. To je panečku zážitek, to je „atmoška“! Mezi nimi mladí rybaříci šněrují k jihu taky, motají se navíc daleko v loukách a kdyby na tý štrece tolik nevýskali, člověk by je tam ani nehledal.
Je to krásnej čas a jsme sakra chytří, že o něm takhle víme! Na žebříku mi dozrává muškátek, bude letos o něco později, jdu jej okusit …

Dol. Bousov – Zahrádky


Představuji jedno z hnízdišť Dolnobousovska. Jedná se o alej ovocných stromů s podrostem, táhnoucí se k zaniklému rybníku Pivák. Jak tato alej, tak samotný protilehlý prostor po rybníku Malý Pivák jsou – nebo spíše byly, hnízdištěm jednoho páru slavíka obecného. Místu hrozí zánik rekultivací a zbude pouze tento levý lem cesty.
Zastavme se chvilku u těchto pásů zeleně a nahlédněme na ně jako na možná slavičí hnízdiště.
Slavíci mohou tato prostředí obývat, jsou-li dostatečně široká, u těch úzkých hledají alespoň rozšíření v místě větvení cest či různých mostků.
Zatímco první představený kout (u Kolomut) může být vnímán jako vlhčí, protože v jámách po písku se drží občas voda, tento je suchý.
Co slavíky láká do těchto linií?
Biotop nabízí (alespoň místy) temné partie, kde se slavík může skrýt. Je to pro něj naprosto nejzákladnější předpoklad. Možnost vyběhnutí na cestu za potravou je také velkou předností a navíc zde (jako mnohde jinde) lidé stále ještě vyklápějí na břeh odpad. Jde o listí, drny trávy, zeminu, kameny, ovoce aj. – tedy ne odpadky v pravém smyslu slova. Tyto „výsypky“ jsou pro slavíky pravým požehnáním a chytit je lze právě tady.
Z momentů, které místo, sledované od roku 2001, proslavily, je dobré připomenout jarní odchyt slavíka tmavého (velmi pravděpodobně táhnoucí samičky) a rovněž spontánní tah motýlů – baboček bodlákových.

Hnízdiště Mladoboleslavska

Kolomuty
(snímek je z období vegetačního klidu)
Putování po slavičích hnízdištích odstartujeme v Kolomutech. Místo spadá pod Mladou Boleslav a je odtud vidět na protékající Klenici.
Lokalita je sledována od roku 1992, patří tedy k těm „mladším“. Přesto má na svém kontě skvělé výsledky, jako je opakovaný zástih prvního hybridního slavičího samce (zjištěného v rámci výzkumu, ale i pro tuzemskou ornitologii), anebo výskyt pelichajících slavíků v řepce.
Hnízdiště hostí dva až tři páry, biotop prochází v současnosti výraznou proměnou.
Odumírající vzrostlé vrby pouští do podrostu více světla a ten se zahušťuje. Slavíkům tento stav výrazně prospívá.
V roce 1994 byl podrost z většiny plochy vymýcen, chystalo se zde motokrosové závodiště, jedná se totiž o starý lom na písek. Naštěstí k realizaci nedošlo. Hnízdiště má výhodu v tom, že je dočista izolované v polích.
Místo bylo objeveno nahodile zpravodajem, vracejícím se v noci ze zaměstnání. Ten zaslechl otevřenými dveřmi vlaku, stojícího v zastávce, slavičí zpěv – prý „odkudsi z pole“.
Hnízdícím ptákům v místě neprospívá přítomnost lišek. Prostředí hyzdí množství velkých pneumatik souvisejících s záměrem vytvořit závodiště.
K zajímavostem patří příběh, kdy byl do sítě nahodile splašen jestřáb, odnášející holuba domácího. V síti ale zůstal pouze oškubaný „věžák“, protože velký dravec poté, co síť zamotal do větví hlohu, vyskočil a odletěl.
Další zajímavostí byl bezesporu nález slavičího hnízda mezi rezavými plechovkami. Snímek bohužel tehdy mnoho nevynikl kvůli slabému rozlišení.
Biotop je příhodný také pro lejsky šedé a sedmihlásky hajní, jejich přítomnost v síti je vždy velmi vítána.
Hnízdiště patří do skupiny „perspektivních“.  
  
Poznámka: Komu by se hnízdiště zdálo malé vězte, že tři páry po obvodu rozmístěné, tento plácek spolehlivě uspokojí. O využití jako závodiště můžeme v tradičním pojetí samozřejmě pochybovat (umístit by se sem dal spíše nějaký větší kolotoč), ale terén byl technikou pro tento účel připraven. Mohlo jít o jakési „vesnické pojetí“ adrenalinové dráhy.  

Čas k přemýšlení

Krajina chystá změnu. Podzimní.
Slavíci jsou pryč nejen z oblasti, ale už i z republiky. V specializaci nastal čas k přemýšlení a ohlížení.
Prvním posezónním tématem budou hnízdiště. Nebudu předkládat mapy, nejsou důležité, budeme sledovat prostředí a to, čím slavíky ten který biotop přitahuje.
Plácků je kolem padesáti a my je společně navštívíme. Jednopárová hnízdiště zvlášť, pospolitá asi vždy jedinou reportáží.
Rozkládají se od Humprechtu k Jizeře, často a rád ten pracovní název používám. Jde ve skutečnosti o prostor mezi městy Dolním Bousovem, Mladou Boleslaví, Bakovem nad Jizerou a Mnichovým Hradištěm. Nadmořská výška se pohybuje kolem 250 metrů, většími toky jsou Klenice s Kněžmostkou.
Podle prostředí rozděluji hnízdiště na vlhčí a sušší a opravdu, rozdíly jsou výrazné. Teď mne napadl zajímavý úkol, prohledat knihu kontrolních odchytů a pokusit se zjistit, zda některý přesídlený slavík zaměnil právě i onu povahu prostředí. Ta prostředí mají odlišné tváře natolik, že kupříkladu ptačí sousedé tam jsou docela jiní, potrava tam bude odlišná a hnízdní podmínky také.
Hned sahám po příkladu. Slavíci z lokality „Ostrov“ jsou zvyklí na bláto, vždyť Jizera tam k svému slepému rameni občas jaksepatří šplouchne (až se štiky válí po cestě)! Oproti tomu soukmenovci z vyprahlých svahů Studénky znají zem spíše rozpraskanou. Rozdíly jsou tedy značné.
Než se vypravíme na první plácek, ještě zmíním, že pro slavíka tmavého bych příhodný biotop u nás nevybral. Tak, jak jsme je zažili v Polsku, v hybridní zóně u řeky Prosny, takové nemám. Když už Jizera někde rozliv vytvoří, chybí tam ta správná buřeň.  Ano, „uherští“ slavíci tmaví se tu občas zastaví (i zahnízdí ve smíšeném páru), ale prostředí je bližší slavíku obecnému. Snad výše proti Jizeře, co jsem letos viděl ten kout u Turnova, tam už bych jej čekal. Snad i níže po Jizeře, co jsem před lety viděl kout u Benátek, tam by to také mohli zkusit, ale podmínky, jaké měl u Frankfurtu nad Odrou Joachym Becker na říčním ostrově, to moje krajina nabídnout nemůže. Mladoboleslavsko je především teritoriem slavíka obecného!
Pojďme se tedy na ty plácky společně podívat, ještě se do auta vrátím pro foťák a pokud jsme všichni, můžeme začít. A připravím o tom zápis.

Sezóna končí!

V noci z pátého na šestého září s největší pravděpodobností odletěl ze Studénky opozdilý slavík! Křovinná sluj je bez ohlasu. Prověrka trvala půl hodiny a ve dvou lidech jsme navíc sledovali proluky v křoví. Krom zvědavých červenek se jiný pěvec neobjevil. Na základě předchozích zkušeností mohu téměř jistě konstatovat, že starý slavík ze Studénky nakonec na cestu vyrazil, zřejmě v noci na pondělí, šestého září. Další ze série velmi chladných nocí jej zřejmě probrala z nerozhodnosti. Už teď vím, že se tam na jaře budu na kontrolu hodně těšit! A tu sluj Vám fakt na podzim vyfotím.
Proč oddaloval odlet, není zcela jasné. Na jednu stranu je to škoda, zítra jsem se na něj chystal, že jej potřetí chytím a zkontroluji. O pelicháni nejde, to mám podchyceno, jedná se o tukové zásoby a hmotnost. Už to tedy nestihnu.
Díky tomuto případu jsem však získal cenné náměty k uvažování a je nad slunce jasné, že takovýchto situací u slavíků mnoho nebude. To by mne tedy tenhle „Pan váhavý“ sakra převapil, kdyby se v dubnu vrátil.
Pozval jsem svoji specializaci do života a žiji to s ní – jak tušíte – opravdu náramně! Jen takhle mne to baví, ale škarohlíd, který by útočil na ten romantický nadefekt, stejně dojde k docela slušným odborným výsledkům! Jen bych je měl asi prezentovat vysušenějším způsobem. Je to ale dobře namícháno – jako v těch knížkách, které jsem v dětsví tak intenzivně „odžil“.
Tak tedy definitivně: Slavičí rok končí! Jdu to říct do škopku červům…