Světla i stíny slavičích „plácků“

Hnízdiště, průmyslem v silně zatížené krajině Mladoboleslavska, to nemají vůbec jednoduché. Naštěstí slavík je druhem značně adaptabilním a tak jeho populace zatím nijak nestrádá. Za důkaz může posloužit jeho, v poslední době početný výskyt, v křovinách podél frekventovaných komunikací. Zejména v prostředí viaduktů to sice hýří cizokrajnými barvami a vůněmi křovin, současně tu však bují lidská kriminalita …
12,1
… a s ní spojený nepořádek. Slavíci zde musí (v poslední době už i v noci) překřičet hluk obou silničních tahů, současně však dát i dobrý pozor, aby jejich přízemní přeletování neskončilo pod koly svištících projektilů. Na druhou stranu bylo zjištěno chování, které nelze označit jinak, než za „symbiózu s vozovkou“, kdy ptáci sbírají při okraji sražený hmyz či hbitě využívají krátkodobé dezorientace okřídlené potravy, potýkající se s vzdušným vírem, provázejícím průjezd automobilů. Potravní rozmanitost je v těchto místech značná, stejně, jak členitá je tvář prostředí. Absence, všude jinde převládajících kopřiv pro ochranu hnízd, je zde „vykryta“ liánami kiwi, pnoucími růžemi či chmelem, přímo na zemi pak vlčím bobem, nebo břečťanem. Vydlážděné svodnice, mizející často až v přítmí křovin, skýtají slavíkům, zejména po dešti, množství spláchnuté a utopené potravy a pro tolik oblíbené prohledávání loňské hrabanky je příležitost hned vedle, pod klenbou javorů.
12,2
Teprve náš dlouhodobější pobyt v „umělém“ prostředí na periferii města, kdy zjistíme, že i většina zajíců z volné krajiny před širokým záběrem superrychlých žacích strojů dávno utekla sem a srny si činí totéž, nás přesvědčí, že pohlížíme na jednu z posledních křečí statečné krajiny, jejíž atraktivita se scvrkla do těchto předměstských „zookoutků“. Že silnice usmrcují staré ptáky a zejména pak jejich mláďata, se můžeme přesvědčit na každém kroku.
12,3
Hrana v oblasti zvoní stále silněji mnohým parkům, příměstským křovinám podél cest i zeleni kolem vodotečí.
Kde život ještě přežívá, jsou pásy křovin svažitých kopců, propadliny po těžbě různých surovin a houštiny při okrajích lesů. Jak se slavík v krajině zachová – kdo ví?

Problémy, anomálie u slavíků

Při posuzování, více jak patnácti set slavíků, není možné, aby všichni jedinci byli úplně O.K., občas se objeví defekt či anomálie.
Sledovaný druh byl zásluhou tohoto výzkumu například připsán k několika jiným ptačím druhům, kde byla prokázána parazitace motolicí; na boreliózu zas byla zkoumána slavičí klíšťata. Podobně, jako u břehulí i u slavíka, byla zjištěna zarudlá kůže s bělavými shluky roztočů.
11,1
Ve vývinu opeření byla zjištěna nesouměrnost v růstu 1.RL pravého a levého křídla, jindy stav, kdy ruční letka ve vrcholu byla jednostranně v nesouladu s druhým křídlem; bylo zjištěno také naprosto fatální poškození ostnů i praporů letek a rýdováku.
11,3
11,2
Na běhácích občas chyběl dráp či dokonce prst, zobák po úrazu přerostl a překřížil se.
11,4
Bylo zjištěno a omýváním napraveno opeření břicha, poškozené slizem plzáka španělského natolik, že u samice byla zaschlým „krunýřem“ definitivně znemožněna inkubace vajec.
11,5
Popsán byl habitus, poškozený útokem predátora, zhojené rány na těle i škrábance.
11,6
Byla nalezena mladá samice, v křeči ztuhlá, na hnízdě, kde důvodem bylo zřejmě selhání srdce při snášení vajec. Byl sledován samec, který (po střetu s autem) poskakoval u silnice se svěšeným křídlem. Třemi následnými kontrolami bylo pozorováno, jak problém vyřešil, kde se skrýval na nocleh a v případě nebezpečí a jak zranění odeznívalo. Po roce v místě hnízdil znovu. Chycen byl jiný samec, s čerstvě dorůstajícím rýdovákem. Tento musel, alespoň poslední kus cesty ze zimoviště, urazit bez kormidla.
11,7
Ukázky jiných zajímavých souborů rýdovacích per:
11,8
11,9
11,10
Ptáci velmi často vzniklé problémy „ustojí“, existují však i případy, kdy podlehnou.

Pelichání dospělých slavíků

U tohoto druhu je pelichání procesem velmi tajemným. Ptáci se chovají nenápadně, prosti jakýchkoliv hlasových projevů, kolegové v Německu dokonce soudí, že některé populace z místa hnízdění docela zmizí – jak dodávají, prý „neznámo kam“. Musím přiznat, že jsem měl desítky let pocity podobné i proto jsem se na tento úkol v novém století zaměřil a setrvávám v něm dodnes. Otazníky, zásluhou stovek hodin, se zvolna vytrácejí a některé téměř narovnávají ve vykřičník.
Narozdíl od kolegů, třeba vím, že slavík opravdu může zmizet pelichat jinam (přesídlit), mám jedinečný důkaz, který je výsledkem kroužkování.
10,1
Ale také mám důkaz jiný, stejně nečekaný, který spíše ukazuje na jednu z mnoha „slavičích blamáží“, kdy ptáci k procesu zvolí polní kultury na okolí hnízdišť a dokonale tak uniknou pozornosti v místech, kde je nikdo nehledá. Teprve šťastná náhoda při využití přehrávky hlasu úzkosti, pomohla tuto záhadu osvětlit. Pelichání, které v určité fázi téměř znemožňuje dospělému slavíku létat, jej nutí hledat místa, která mají značný potravní potenciál a skýtají spolehlivý úkryt. Takovými jsou porosty řepky, hrachu, obilí, kukuřice a snad i řepy cukrovky!
10,2
Slavík tímto „nekonečným“ prostředím může doputovat od hnízdiště velmi daleko,hlavně však do míst, kde by jej ornitolog nehledal; hnízdiště-pelichaniště poblíž takovýchto prostředí se pak logicky nejen zdají, ale fakticky i jsou, zcela pustá. Zkoumal jsem porosty řepky s výskytem pelichajících slavíků, byl jsem překvapen potravní nabídkou i přehledností spodního patra tohoto sezónního mikrosvěta.
Množství ptačího trusu na zemi mezi mohutnými stvoly jasně dokládalo, že prostředí je hojně využíváno, zřejmě i jinými druhy opeřenců.
Prokazování přítomnosti pelichajících slavíků v nepřehledném prostředí pomocí hlasové provokace je zcela průlomovým zjištěním a dává této kapitole výzkumu netušené možnosti.
10,3
Slavíci obecní vymění kompletně opeření zhruba během 40-45 dnů, tedy velmi rychle. Je to i tím, že růst peří je velmi rychlý a intervaly v postupu výměny minimální.
10,4
Z oblasti slavičí rodiče odlétají ihned po završení procesu pohnízdního pelichání 5.LL, někdy v kombinaci s 1.- 2.RL. V tu dobu i zásoby tuku jsou v těle dostatečné.
10,5

Potulka mladých slavíků

To, že se mláďata slavíků před odletem seznamují s tváří širší domoviny, se podařilo prokázat kroužkováním. To, že si kraj zapamatovali dobře, je rovněž doloženo formou kontrolních odchytů v letech následujících.
Mladí slavíci mají dostatek prostoru k tomu, aby čas dospívání užili touláním v oblasti. Na rozdíl od svých rodičů, kteří musí v relativně krátkém čase kompletně vyměnit peří, zničené hnízděním, mláďata jejich pouze „částečné“ pelichání v pohybu nijak neomezuje. V kraji dozrávají četné bobuloviny, jejichž cukr je vítaným zdrojem energie a tak slavičí mládež můžeme zastihnout nejčastěji právě třeba v bezinkových hájích kolem cest.
Vykrmováním a posilováním křídel u nich v podstatě zvolna odstartovala příprava na cestu do zimovišť. Slavíci obecní patří k dálkovým transsaharským migrantům, což mimo jiné znamená, že cesta pro ně není nijak lehká. Cestují individuelně a v noci, zastaví se až při úpatí afrického deštného lesa, do něhož hlouběji nevstupují.
Rovněž u slavíků platí známé pravidlo, že mortalita je nejvýraznější právě u mladých ptáků. Přežijí-li odlet, pobyt na zimovišti i návrat domů, zkušenosti z této etapy života v budoucnu výrazně zhodnotí.

Hnízdění

Slavík obecný hnízdí v našich podmínkách pouze jedenkrát za sezónu. Mláďata, která se objevují až v čase školních prázdnin jsou bezpochyby produktem „náhradních“ hnízdění. K těm dochází v případě zmaru původního hnízda, za předpokladu, že dospělí ptáci přežili.
Slavíci staví hnízda poblíž křovin, nebo přímo v nich, často také poblíž cest a stezek zvěře.
Podle mých výzkumů se nachází většina staveb ve výšce do 20 cm nad zemí, zpravidla na podložce z větve, v obrůstajícím pařezu, nebo v kapse z popínavých rostlin. Existují však i hnízda přímo na zemi, na terénním výstupku či u paty stromu, většinou dobře kryta rostlinnou vegetací.
Zcela ojedinělý případ, kdy hnízdo bylo vystavěno v hlohu pod hrází rybníka ve výšce 130 cm, pochází z náhradního úspěšného hnízdění.
Pokud je hnízdo na zemi či v těsné blízkosti, velmi často je jeho součástí „koberec“ z suchého listí, zpravidla dubového či topolového. Slavík jej preferuje s ohledem na vysokou „šustivost“ a spoléhá, že jakýkoliv pohyb v okolí včas prozradí. Samičky, sedící na hnízdě jsou zbarveny podobně jako listí a dokonale splývají. Vědomy si toho, sedí do prvního vyplašení velmi pevně, na což v případě šelem občas doplatí. Samec se podílí až na krmení mladých, do té doby zpívá a hlídkuje v okolí.
Mláďata se rozbíhají ve věku desíti dnů do okolí, kde jsou krmena do jejich plné vzletnosti.
Většinou ještě v červnu se mladí osamostatňují a rodina se rozpadá.
Největším nebezpečím pro hnízdící slavíky je člověk, měnící často tvář lokalit i během hnízdění.
Dále to jsou predátoři – čtyřnozí i okřídlení, a také počasí. Méně výrazné škody mohou působit nemoci či parazité. Provoz na silnicích si, zejména u mláďat, rovněž vybere svou daň.
K udržení hnízdních podmínek je třeba dbát na zachování křovištní zeleně volné krajiny, ale též zabraňovat volnému potulování koček i psů.

Rozlišování věku u slavíků

Stromy na sebe věk prozradí snadno podle pařezů, bohužel však až po smrti, nemáme-li po ruce během života údaje z kroniky. U slavíků by čekání na smrt nic nevyřešilo, výsledky staví naopak na přežití, musíme si tedy poradit jinak. Oněmi „údaji z kroniky“ tady mohou být informace z rodného listu při kroužkování mláďat (v hnízdě), v ostatních případech k nám poměrně spolehlivé signály vysílá ptačí opeření, u slavíků s tím také vystačíme.
Slavík jednoletý a dvouletý (do první kompletní výměny peří) má užší pera v ocase, prapory řidší a nevyzrálé (jemnější struktury), špice ostřejší a více vypouklé (někdy také s okrovou skvrnkou při ostnu). Jarní ptáci mívají prapory, zejména 1.páru RP, značně prořídlé.
Svrchní velké ruční krovky jsou úzké, loketní krovky mají zjevné rozhraní pelichání (setkání dvou generací per).
Část nepřepelichaných krovek (prvních z hnízda) nese ve špici více či méně výraznou okrovou skvrnku. Tyto krovky jsou zpravidla také kratší (patrné v rozhraní pelichání).
Slavík, starší dvou let (po nejméně jednom kompletním pelichání), má peří kvalitní (i na jaře), široké neprůhledné prapory, beze skvrn.
Spodní čelist zobáku starších jedinců je tmavá, narozdíl od „masově“ zbarvené čelisti mladých ptáků.

Slavík – on, ona, ono

Druh se nevyznačuje pohlavní dvojtvárností, takže v dalekohledu samce od samice jen stěží odlišíme. Při určování v ruce máme možnost samičku odlišit v čase hnízdění podle holého břicha – hnízdní nažiny, vytvořené k inkubaci snůšky.
Samce odlišíme jednak podle zpěvu (samice nezpívá), ale také podle zvětšených rozmnožovacích orgánů (kloaky). Obecně platí i to, že sameček je robustnější.
Samečci dovedou v čase imponování partnerce využít krom brilantního zpěvu i barev opeření, zdánlivě prostých. Kdo měl to štěstí zažít onu chvilku přikrčen v roští, musel užasnout třeba nad tím, jak až nečekaně se dokáží rozzářit proti světlu do vějíře rozprostřená rezavá ocasní pírka roztouženého slavíka. Zpěv je mistrem v tu chvíli zeslaben na minimum a dodává aktu důvěrnosti. V dnech slavičí lásky samec prozpívá mnoho hodin a jak ukazují některé studie v zahraničí, dokáže značně zhubnout.
Mláďata jsou hnědě kropenatá, do podoby rodičů přepelichají v létě, ještě před odletem.

Z kalendáře příletů

Slavíci obecní patří k druhům s pozdním návratem na hnízdiště. Nejvíc jich přilétá začátkem máje. Jsou však nedočkavci, kteří výkony aspirují na zápis v knize rekordů a přestože výsledky jsou jen lokální povahy, pouze jeden může být prvním.
Není bez zajímavosti, že vždy jde o staršího samečka, kterého to nejvíce táhne domů a téměř vždy je třeba mu s prozrazením trochu pomoci umělým konkurenčním zpěvem z přehrávače. A pokud to jde, je prospěšné ho chytit a zjistit, nemá-li snad již kroužek či v jakém stavu po dlouhé cestě je.
V kalendáři slavičích příletů občas padají rekordy, jindy se datum drží řadu let. K velmi výraznému „poskočení“ záznamu došlo v roce 2009, kdy se zápis posunul z 16. dubna na duben 10. Přestože byl tento slavík v podvečer „rozezpíván“, odchytit se jej nepodařilo; chycen byl až sousední jedinec 12. dubna. Událost je zajímavá i z toho pohledu, že na jiných místech slavíci ještě několik dalších dnů nebyli a tady se jedná o nejsevernější místo zkoumané oblasti.
Slavíci přilétají většinou v noci, hnízdiště zřejmě „netrefí“ zcela přesně, uvažována je odchylka kolem třiceti kilometrů, kterou pak doladí díky „místní paměti“ během dne. Velkou roli v této navigaci hrají významné krajinné prvky, v našem případě řeka Jizera a její přítoky. Dnes se ví, že ptáci dobře vnímají i zvuky nízkých frekvencí – jinak řečeno – krom větru na hřebenech hor, nárazů vln na pobřeží, mohou, v noci se vracející boleslavští mistři, docela klidně svoji řeku z pod oblohy i slyšet.
Ani po desítkách let scházení se s nimi nejsem schopen rozhodnut, co ve chvíli setkání s domovinou přesně prožívají. Je-li chladno a deštivo, ještě nezpívají, jsou nenápadní a objevit je není nijak snadné. Narozdíl od slavíků, dobře vím, co prožívám já. Obzvláště pak, zjistím-li podle kroužku, že mám čest, přivítat virtuose jar loňských, předloňských a při listování archivem ještě hlouběji se mi už mírně třesou ruce. Nezlobím se pak, když trnková větev s „bublinkami“ příštích květů, mi pohotově a bez ptaní s hlavy sejme čepici. Před roštím bych tak za chvíli pokorně učinil sám.

Slavičí hnízdiště

Přestože slavičí „plácky“ zkoumané oblasti jsou z valné části zákoutími prostými a mnohdy
plnými nepořádku, jaro je všechny promění k nepoznání. Listy, květy, vůně, bzukot čilých opylovačů a lehký vánek, to je momentka, která láká k návratům slavíky i ornitologa.
Chvíle, která se neomrzí, úžasný čas, do vyznění velebený literáty, lidem prostým i malíři. Co přeteklo z díla Máchy, Shakespeara, Wildeho, všech těch půvabných moravských písní, teď za nocí zvolna odkapává po nadržených větvích prostých boleslavských roští. Směřuje k zemi, která znovu slastně nasává, jako kdysi dávno.
Je štěstím, že se slavíci k Českému ráji vrací, že stále mají kam…

Oblast výzkumu slavíka obecného

Zájmová oblast se nachází v SV části Mladoboleslavska, v trojúhelníku mezi městy Dolním Bousovem, Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm. Nejvýraznějším vodním tokem je zde řeka Jizera, s většími levostrannými přítoky Kněžmostkou a Klenicí. Krajina je „Polabského“ typu, s výškou kolem 250 metrů nad mořem. Nevelké lesy oblasti jsou s převahou listnaté, s občasným keřovitým lemem při okraji.
Slavík obecný zde obsazuje dva typy prostředí – sušší i vlhčí.
Do první skupiny například patří východní a jižní svahy přírodní rezervace Baba u Kosmonos, svahy Hor u Rohatska, ale také třeba mimoúrovňová křížení silnic, náležející k rychlostní komunikaci R 10 (Praha – Liberec).
Druhou skupinu představují zbytky lužních lesů, jako třeba bažantnice pod Starou Studénkou, pobřežní partie vodotečí a rybníků, zatopené lomy na písek, nebo hlínu.
Určitým kompromisem mezi těmito biotopy jsou křovité lemy cest, tratí a silnic, zarostlé zahrady a zpustlé průmyslové objekty, nebo parky.
Za dobu tří desítek let, kdy je slavík v oblasti zkoumán, jsou dobře patrny změny v krajině. Některé ku prospěchu, jiné ku zmaru. Kdybychom řekli, že slavík obecný miluje buřeň, ponechanou zcela svému osudu, nebyla by to pravda docela. Jakmile stromy vzrostou a podrost začne prosvítat a slábnout, slavíci zmizí. Velmi výhodné se jeví občasné zmlazování menších částí lokalit průklestem, jak je známe např. pod elektrovody či v okrajích silnic a tratí. V těchto prolukách slavík hned druhým, nebo třetím rokem ochotně zahnízdí a potravu sbírá v hrabance pod vzrostlými stromy.
Obecně lze říci, že v oblasti zhruba od 90. let minulého století druh stále ještě mírně přibývá. Vlivem nasycování příhodných míst hnízdními páry dochází v novém století k přelévání populace na Turnovsko podél Jizery.